1. neděle postní B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

1. neděle postní B

 

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

 

Proč jsi křesťanem?

 

„Protože mě rodiče dali pokřtít.“ Dobrá odpověď, ale nedostatečná. Vždyť kolik lidí je pokřtěných, ale žijí, jakoby Bůh neexistoval.

 

„Protože jsem byl tak vychován.“ Mnoho lidí tak bylo vychovaných, a dnes žijí jako pohané.

 

„U nás, v naší rodině i vesnici jsou všichni křesťané.“ A když odejdou od rodiny či z vesnice, tak jsou z nich vzorní nevěřící.

 

„Protože jsem potřeboval záchranu a Bůh mi ji v církvi poskytl.“

 

Takováto anebo podobná odpověď na položenou otázku je věcí paměti a víry. Víra mě učí, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“ (Řím 3,23-24). A paměť mi připomíná, jak to všechno prožívali naši předkové. Jako třeba Noe, který je zmiňován v dnešních čteních. Anebo Mojžíš a vyvolený národ, když je Bůh převedl Rudým mořem. Anebo můj otec, který byl v roce 1956 ředitelem školy. Ale po setkání s předsedou Okresního výboru Komunistické strany Československa jim už ze dne na den nebyl, protože pro víru odmítl vstoupit do strany. A po několika měsících už nebyl ani učitelem…

Potřebuji stále pamatovat a připomínat si, že za hřích, za každé selhání zasluhuji smrt: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 6,23). Že jsem neměl naději na dobrý život: „…v té době jste opravdu byli bez Krista, bez naděje a bez Boha na světě“ (Ef 2,12). Pokud zapomenu na to, že jsem zachráněn a z čeho jsem zachráněn, Kristus a křesťanství ztratí pro mě smysl.

Proto k víře a paměti potřebuji přidat ještě neustálou vděčnost. Vděčnost Bohu za dílo vykoupení, za dílo osvobození a záchrany, které uskutečnil v Ježíši Kristu. Když si připomínám Ježíšovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání („Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme…!“), připomínám si je nejenom jako historická fakta, nýbrž jako živé události, na nichž mám skrze svátosti – viditelná znamení neviditelné milosti – podíl, podíl na ovoci Ježíšova díla spásy. A děkuji za ně jako za cestu, jejímž prostřednictvím jsem dosáhl nebo dostal záchrany.

Když se budu učit o defenestraci pražských konšelů, tak to vezmu jako historický fakt, který si uložím do paměti pro potřeby zkoušky z dějepisu. Když však uvažuji o Ježíšově životě, tak si ty události neukládám jen do paměti, ale také do srdce. Často si je připomínám a vnímám jejich význam a důležitost pro můj život. To mě pak drží při Bohu v čase pokušení (i nových selhání) či utrpení. Neboť „vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).

Při přípravě na Rok zasvěceného života byli zasvěcení znovu vybídnuti podívat se novým způsobem na dějiny svých institutů, na charismata svých zakladatelů. Nikoli však proto, aby s nostalgií vzpomínali, jak to kdysi bylo krásné a plné nadšení, ale aby jim vděčné poznání minulosti pomáhalo radostně prožívat přítomnost a s důvěrou pracovat pro budoucnost. To může být v tomto postním čase přípravy na obnovu křestního slibů úkolem i pro nás ostatní – třeba tím, že si v hloubce odpovím na otázku, položenou na začátku, že si připomenu dějiny vykoupení i mé osobní dějiny života s Bohem. Bude-li takové připomínání doprovázeno vděčností (v případě potřeby i pokáním), povede mě to k radostnému prožívání vykoupení, záchrany dnes i k pokojnému očekávání zítřka. Neboť vždy a všude jsem v Božích rukou.

„…nyní (křest) přináší spásu. Ne že by smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám u Boha, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista“ (1 Pt 3,21). No není to radostná zvěst? Poděl se o ni s někým!

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk