10. neděle v mezidobí C

ROK MILOSRDENSTVÍ

10. neděle v mezidobí C

 

„Milosrdní jako Otec“

 

„Ježíš pro svou milosrdnou a soucitnou lásku uzdravuje nemocné a soucítí také s vdovou z Naimu, když křísí jejího syna (srov. Lk 7,11-17). Když otcové komentovali tyto zázraky, nemohli mluvit jen o Ježíšově milosrdenství, které odpouští, uzdravuje a vrací život, protože jejich pohled byl zároveň hluboce ekleziální. V této ženě viděli obraz společenství, které žije v Kristově lásce a které se s ní šíří. Viděli v ní Kristovu Snoubenku, jíž se dotýkají rány lidí, a která se sama – za pomoci svátostné milosti, odpuštění a skutků tělesného a duchovního milosrdenství – věnuje službě a pomoci lidem. Církev je Matka, který truchlí nad smrtí svého dítěte a pláče nad hříchy svých dětí, které porodila v lůně křestního pramene. Zasahuje ve prospěch každého z nás tak, jako bychom byli její jedináčci, a pláče, píše svatý Ambrož, dokud každé dítě nevstane během pohřebního průvodu, na konci kterého by ho čekal hrob s věčnou smrtí“ (Církevní otcové o milosrdenství, str. 19).

 

Toto je církev – dotýkají se jí rány lidí, slouží, pomáhá, truchlí, pláče, zasahuje. Fascinuje mě, že je to už tisíciletí stejná církev. Že nemusíme pracně zkoumat její pravost, protože denně je dokazována způsobem života, který se ve své podstatě – modlitba, liturgie, učení, hlásání a prokazování skutků milosrdenství – vůbec nemění. Kdyby teď k nám přišel svatý Ambrož nebo kterýkoli z církevních otců a pozorovali by náš život, jistě by viděli naše neduhy (vnějšími projevy často jiné, než měla jejich doba), ale zcela určitě by viděli, že vše ostatní je jako za jejich časů. Jistě, jako jednotlivci selháváme, ale pokáním a změnou života dokazujeme, že patříme ke Kristu, že žijeme v téže církvi jako on.

 

Proč je to důležité?

 

Protože obraz církve v naší společnosti je velice zkreslený. Bohužel, i v srdcích mnoha pokřtěných…

 

Co potřebujeme udělat, aby se to dalo do pořádku? Podle zmiňovaného textu mě (tě) musí bolet, když lidé kolem mě (tebe) nežijí s Ježíšem, když ho nemilují. Mě (tebe) musí trápit, když byť jen jeden člověk v naší (tvé) farnosti trpí nedostatkem. Já má (ty máš) plakat, když někdo uráží Boha a ubližuje bližním. I já jsem (ty jsi) povolán zasahovat skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Protože jsem (jsi) součástí církve, která má takovýto postoj. Pokud však jen budu (budeš) mluvit o pláči, o hříchu, o bídě, ale nic nebudu (nebudeš) dělat, prezentuji (prezentuješ) církev jako nedůvěryhodnou instituci. A ona někdy tak vypadá, ovšem ne proto, že taková ve skutečnosti je, ale proto, že mnozí pokřtění nežijí jako křesťané.

 

Prorok Eliáš v prvním čtení je také obrazem církve. Zasahuje sice sám, ale zasahuje jménem Božím. I ty se můžeš cítit osamocený ve svém úsilí pomoct, ale učiníš-li to ve jménu Božím, stojí za tebou celá církev. Nikdy své skutky milosrdenství neděláš sám za sebe. Zjevuješ obraz církve, která pláče, truchlí a zasahuje. Také tvýma očima, tvým srdcem a tvýma rukama.

 

Zkus se zamyslet nad tím, jaké možnosti máš k tomu, aby se obraz církve v naší společnosti více skvěl… A pak je realizuj.

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk