11. neděle v mezidobí C

ROK MILOSRDENSTVÍ

11. neděle v mezidobí C

„Milosrdní jako Otec“

Pokud čteš tyto texty pravidelně, tak mám otázku: Jak se ve tvém životě objevil tento týden obraz církve? Plakal jsi, truchlil a zasahoval?

Dnešní liturgické texty můžeme vnímat jako nabídku být opět obrazem církve, ale z jiného úhlu pohledu – církve, která kontempluje. „V každodenní řeči se pojem kontemplace používá pro označení delšího dívání se na něco, pozorného sledování něčeho, co způsobuje údiv nebo obdiv: pohled na hezkou přírodu, nebe plné hvězd, obraz, pomník, panorama. Tento pohled, který dokáže zachytit krásu a nechat se jí proniknout, může jít dál než je to, co právě kontemplujeme, může nás pobízet hledat autora krásy (srov. Moud 13,1-9; Řím 1,20). Je to pohled, který v sobě obsahuje něco, co vidí dál než dokážou oči… Je to pohled, který intenzivně komunikuje, vyjadřuje vztah, mluví o tom, co jeden pro druhého znamená (Kontemplujte, 4).

A tak můžeme s otevřenými ústy vnímat krále Davida, který na vrcholu své moci poslouchá proroka Nátana, jak jej usvědčuje ze zločinu. Nedal ho zabít, ale vyslovil nečekanou větu: „Hřešil jsem proti Bohu“ (2 Sam 12,13). A touto jedinou větou, tímto přikázáním dosáhl odpuštění svého hříchu. Dnes tomu říkáme, že vyznal, litoval a konal pokání.

A pojďme se nyní s obdivem i udivením podívat na evangelium. Můj obdiv patří Ježíšovi a hříšné ženě. Oba prožívají vztah lásky, který stojí na milosrdenství a přijetí odpuštění. Když se na ně dívám, mám pocit, jakoby okolní svět pro ně neexistoval. Ježíš se pokojně dívá na ženu, které odpouští hříchy. A žena se s bázní dotýká jeho nohou, aby mu projevila vděčnost za očištění srdce. Ježíš však rukou jakoby naznačoval Šimonovi, ať mlčí a neruší. A zde můj obdiv přechází v udivení – Šimon totiž mlčí jen navenek, nikoli uvnitř. Nevidí vztah lásky, ale prožívá pohoršení. Nevnímá Ježíšovu lásku, ale hřích ženy vidí velmi jasně. Jak je to možné?

Když jsme nedávno měli pomaturitní setkání, došlo i na naše profesory. Většina z nich je už na věčnosti, ale pár jich ještě žije. A kdosi ze spolužáků vzpomněl na našeho učitele dějepisu, který vystupoval a žil jako oddaný komunista. Dnes je to už dědeček a pokud může, chodí do kostela, kde rád sedí v předních lavicích. Některým se to nelíbilo, že je pokrytec. Viděli hřích, ne odpuštění. Viděli hříšníka, no neviděli u něho Ježíše. Tak velmi se často podobáme Šimonovi… Mrzí mě, že jsem zůstal potichu…

Obdiv a udivení si často necháváme ujít, protože se zaměřujeme na nepodstatné, protože někam spěcháme. Mně se to stává běžně. A myslím si, že bych napsal celkem jiný text, kdyby se něco nestalo. Před týdnem jsem se dotazoval Pána, co ode mě očekává. Řekl mi: „Odpočinek.“ Já jsem však neodpočíval. Tak jsem už v neděli v poledne cítil, že mě chytá nějaká viróza a opravdu jsem si musel jít lehnout. Ani teď ještě nejsem zcela zdráv. Najednou jsem měl čas kontemplovat. Možná by mi někdo zvenčí mohl říci, že jsem „čumel do stropu“, ale nitro hledalo krásu… A tak mi Pán Bůh daroval výhled z okna – zelený strom na pozadí sytě modré oblohy. Krása! Mohl jsem obdivovat – nejenom krásu, ale i jejího Tvůrce. Dnes jsem po pěti dnech ráno vyšel do zahrady, která se tak rychle rozvíjí do krásy. Budu ji kontemplovat a těšit se z pohledu na Boží krásu…

Mezi atributy církve patří také schopnost kontemplovat. Dívat se s obdivem anebo údivem. Zkus to, vždyť i ty jsi součástí církve, i ty máš v sobě schopnost vidět krásu, dobro a také Tvůrce toho všeho.

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk