15. neděle v mezidobí B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

15. neděle v mezidobí B

 

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

 

„Člověče, snaž se, namáhej se, trp, bojuj… A na konci se Bůh rozhodne, zda tvoje námaha byla natolik dostatečná, aby tě vzal k sobě.“ Co myslíš, je toto radostná zvěst? Vyvolávají v tobě tato slova nadšení a lásku k Bohu?

 

„Bůh se před stvořením světa rozhodl, že tě chce mít v nebi. Proto ti dal vše potřebné, abys cestu k němu zvládl, dokonce jde po ní s tebou. Proto se plný důvěry snaž, namáhej, trp, bojuj, Bohem posilňován a Bohem doprovázen.“ A co toto? Vnímáš tato slova jako radostnou zvěst?

 

Odedávna se lidstvo snaží dostat se k Bohu, zajistit si věčnost. A většina náboženství si pro to vybudovala vlastní cestu, která odpovídá prvnímu textu. Judaismus a zejména křesťanství má však jinou cestu. Bůh chce mít člověka při sobě a dělá vše pro to, aby tento svůj sen naplnil. První cestu si představuji jako člověka, který na zemi podskakuje a snaží se dosáhnout nebe, které je ovšem zavřeno a člověk padá stále zpět, vždyť existuje gravitace. Druhou cestu si představuji jako člověka, který podskakuje a snaží se dosáhnout nebe, které je však otevřené a z něho se natahuje ruka, která ho k nebi zvedá. První člověk spoléhá na skákání, druhý na Boží ruku. Který z nich dosáhne cíle?

 

První text odpovídá lidské logice, druhý té Boží. Aby se naše cesta do nebe stala reálnou a radostnou, potřebujeme změnu smýšlení – zanechat ve věci věčného života lidskou logiku (vyjádřenou třeba reinkarnací) a přijmout Boží (vyjádřenou zmrtvýchvstáním Ježíše Krista).

 

Oznámil jsi někdy někomu nějakou radostnou zvěst? Jak jsi to udělal? Byl jsi rozmrzelý, žes to řekl jen tak mezi zuby, a hned si šel dál? Anebo ses usmíval od ucha k uchu, křičel jsi a vybízel k oslavě?

 

Dnes tě Bůh volá za proroka – hlásat radostnou zvěst o tom, jak si zajistit šťastný věčný život. Platí však, že nemůže dát, kdo sám nemá… Je pro tebe vykoupení Ježíšem Kristem radostnou zvěstí, která ti vyvolává úsměv na tváři a pobádá tě mluvit o ní s každým, koho potkáš?

 

Je mi líto, že mi celé roky trvalo, než jsem uvěřil v radostnou zvěst o vykoupení. Ne že bych byl předtím nevěřící. Ale mnohem více jsem vnímal potřebu vlastního úsilí o dokonalost, než blízkost Božího milosrdenství a lásky. Teprve když jsem spadl, a pořádně, se přede mnou začala pomalu rýsovat jiná cesta – cesta pokání a důvěry, že Bůh je se mnou. Nyní se to učím odevzdávat lidem, se kterými žiji, s nimiž se setkávám. Není to nic světoborného, ale vnímám, jak se Bůh těší, že je v mém srdci první. Velmi toužím, abych byl první i ve svých slovech a skutcích.

 

„Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“ (Mk 6,13).

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk