2. neděle adventní A

2. neděle adventní A

 

„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy.“ (Kol 2,7)

 

Víte, že první týdny adventu vůbec nejsou bezprostřední přípravou na svátek Narození Páně? Mají nám sloužit jako příprava na druhý Kristův příchod. Prožíváme čas, kdy si obnovujeme, prohlubujeme a očišťujeme svou víru v tom, že tato země jednou pomine a Ježíš „přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce“.

 

Důkazem toho jsou i liturgická čtení do 16. prosince včetně. Všechna zaměřují pozornost na to, že jednou skončí čas nespravedlnosti a zloby, a nastane pokoj. Idylicky a obrazně to popisuje také prorok Izaiáš v dnešním prvním čtení, kdy popisuje soužití zvířat, která jsou od nepaměti v nepřátelství – jedni jsou lovci a druzí jsou lovení. Prorok říká, že jednou se „budou spolu pást“.

 

Jan Křtitel v evangeliu mluví o jiném rozměru Pánova příchodu – o stromě, který nenese dobré ovoce. Bude poražen a hozen do ohně. Konec světa – Ježíšův návrat bude tedy i časem konečného soudu, kdy zlo bude odsouzeno a už nebude mít žádnou moc.

 

Aby nás idylické Izaiášovo líčení nevedlo k představě, že vše bude v pořádku bez ohledu na to, jak žijeme, a zase Janova řeč nepolekala k smrti – vždyť kdo z nás může říct, že je dobrý? – církev k těmto dvěma pohledům nabízí slova svatého Pavla, zaměřena na napodobování Ježíše Krista. Jakoby chtěl říct: „Chceš se těšit na Ježíšův druhý příchod? Žij tak, jako on.“ A zdůrazňuje vztahy s lidmi. Smýšlet o druhých tak, jak o nich smýšlí Kristus. Přijímat lidi tak, jak je přijímá Kristus. Být služebníkem Boží pravdy tak, jako Kristus.

 

Jasně, potřebujeme si tyto pokyny rozměnit na drobné. Pochopíme to, když si přejdeme seznam lidí, s nimiž se setkáváme. Svědomí nám hned ukáže, zdali každého vnímáme tak, jako Kristus. Jak o nich smýšlím? Jak k nim přistupuji, co mám ve svém srdci, když se s nimi setkávám, když na ně přijde řeč? A jsem služebníkem Boží pravdy v rozhovoru s nimi, anebo jen vedeme prázdné řeči, společenskou konverzaci o ničem? Svatý papež Řehoř Veliký, vyznávaje svou slabost, o tom mluví takto: „Protože mě mé postavení často přivádí do styku se světskými lidmi, povoluji někdy v kázni jazyka. Neboť jestliže nad sebou stále přísně bdím, jsem si vědom toho, že slabší přede mnou utíkají a já je nikdy nepřitáhnu k tomu, k čemu bych chtěl. Proto často trpělivě poslouchám i jejich zbytečné řeči. Protože však i já jsem slabý, stane se, jsem-li na chvíli zatažen do planého povídání, že pak sám začnu rád mluvit o tom, co jsem na začátku nechtěl ani slyšet; a tak do čeho se mi nechtělo spadnout, v tom potom ležím docela rád.“ (Liturgie hodin, 3.9.)

 

No s vírou a nadějí ke svému vyznání dodává: „Ale stvořitel a vykupitel lidského pokolení je mocný; on může mně nehodnému dát, aby byl můj život na výši a moje kázání bylo účinné. Vždyť z lásky k němu se nešetřím, když hlásám jeho slovo.“

 

Takže neboj se, i ty zvládneš být jako Ježíš, na něm postavit základy a v něm zapustit kořeny – neboť sám Bůh po tom touží a dává ti k tomu svou moc. A v této víře se můžeš těšit na jeho druhý příchod.

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk