2. neděle adventní B

 

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

2. neděle adventní B

 

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

 

Četl jsem nedávno svědectví jedné řeholní sestry. Popisuje, jak na střední škole chtěli katechetku zatáhnout do rozhovoru, aby se nemuseli učit. Tak jí položili otázku: „Řekněte, jak někdo ví, že má vstoupit do kláštera?“ A sestra pokračuje: „Na odpověď, dnes už mé spolusestry, asi nikdy nezapomenu. Zahleděla se. Pak se postavil a řekla: „To je tehdy, když vám u jména JEŽÍŠ začne tlouct srdce tak trochu jinak.“

 

Nádherné a výstižné! A nejen pro povolání k zasvěcenému životu, ale vůbec pro život křesťana, člověka, který miluje Ježíše. Totéž můžeme nějak prožívat i dnes, když prorok Izajáš reprodukuje výzvu Boha: „Těšte můj národ… Mluvte k srdci Jeruzaléma…“ (Iz 40,1-2).

 

Čím máme těšit? Co máme říkat, aby se to dotýkalo srdce člověka, k němuž promlouvám? Prorok pokračuje: „…neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost“.

 

Každé srdce potřebuje slyšet slova útěchy. I srdce biskupa, i srdce kněze, i srdce každého laika. Všichni totiž selháváme v konání dobra, jak to při každé mši svaté vyznáváme: „…myšlením, slovy, skutky, a tím, že nekonám, co mám konat“. Pokud by pro naše selhání neexistovala slova útěchy, pokud bychom museli svá provinění vléct celý život, bylo by to nesnesitelné břemeno. Hm, někdo mi teď může namítnout, že celé křesťanství jakoby bylo jen o hříchu. Ne, není. Hřích je v křesťanství okrajová záležitost, v konečném důsledku bezvýznamná. Podstatou je to, že skončilo naše otroctví, že je odčiněna naše vina! Že je řešení, která je dokonce zdarma, a lze ho aplikovat na každé selhání! Neexistuje nic, co by přesahovalo Boží milosrdenství!

 

Věříš tomu? Naplňuje tě radostí poznání, že je „odčiněna tvá nepravost“, že je „skončena tvoje špatnost“? Neptám se, jestli to tak cítíš, protože cítit to nemusíš. Ale zda tomu věříš a podle toho žiješ. Pro toho, kdo této radostné zvěsti věří, je každý zpověď nádhernou slavností Božího milosrdenství, potěšením srdce, které slyší nádherná slov osvobození z otroctví: „Uděluji ti rozhřešení…“

 

To je jedna část – naše přijetí osvobození a slov potěšení. Druhou částí je naše svědectví a naše slova potěšení. Vždyť kolik lidí kolem nás nezakouší ten krásný pocit osvobození. Ani při zpovědi. Protože nevěří Božímu milosrdenství. Ne proto, že by nechtěli věřit. Možná se denně modlí i korunku k Božímu milosrdenství. Ale neuvědomují si souvislost mezi vzýváním Božího milosrdenství a životem podle své víry. Jejich nejčastější otázkou je: „Kdoví, zdali mi Pán Bůh odpustil?“ Jelikož jsou uvěznění ve své nejistotě ohledně Božího milosrdenství, zůstávají stát a jen stěží mohou jít kupředu ve víře, protože se drží vzpomínek na své hříchy – na které Pán Bůh už dávno zapomněl (srov. např. Iz 44,25).

 

Nuže právě tito lidé potřebují naše svědectví, naše slova povzbuzení, potěšení. Pros Ducha svatého o správná slova pro lidi, kteří se ze svého křesťanství neradují, protože se nechali přesvědčit, že křesťanství je o hříchu, ne o milosrdenství a lásce. Povzbuď je k děkování za odpuštění toho konkrétního hříchu, který už vyznali, ale který se jim v mysli stále vrací. Tak přemohou ďáblovo pokušení, který nechce, abychom se radovali z osvobození, a proto nás neustále obviňuje, ačkoli náš hřích je už dávno Bohem zapomenutý.

 

Pros Ducha svatého, aby ti dal slova, která budou promlouvat k srdci tvého bratra či sestry. Možná použij slova, která někdy promluvila k tvému srdci. Možná nejdříve pozoruj vlastní srdce, jestli ti u jména Ježíš tluče jinak… (Pokud ano, to neznamená automaticky, že máš povolání k zasvěcenému životu, zejména když žiješ v manželství J ) A pak s vírou a láskou řekni toto vzácné a mocné jméno někomu, kdo je ubitý, unavený, znechucený… Řekni ho svému biskupovi, svému knězi, své manželce či manželovi, svým dětem či rodičům. A pozoruj, jak se jim rozzáří tvář, když zakusí moc jména Ježíš.

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk