2. neděle postní A

2. neděle postní A

„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy.“ (Kol 2,7)

Bereme-li postní dobu vážně, právem se nám může jevit jako náročný čas. Zvláště pokud usilujeme být otevřeni vanutí Ducha, a nesoustředíme se jen na nějaké běžné způsoby pokání, které nám většinou už nedělají žádné problémy, ale vnímáme i okamžitá vnuknutí typu: „Teď to nejez, počkej minutu a obětuj to za…“. Anebo: „Nezapínej televizi, bude tě to svádět plýtvat časem.“ Či: „Neprohlížej si všechny ty webové stránky, na které denně klikáš, nemusíš všechno vědět. Tento boj mi daruj jako pokání za...“ V těchto situacích je někdy těžké uposlechnout, obzvláště když se objeví myšlenka typu: „Vždyť to není nic špatného. To se nemohu ani podívat na zprávy?“ - „Můžeš, ale k čemu ti to je? Jsi si jistý, že tím se více zaskví Boží království ve tvém životě?“

I takovýto boj může být každodenní součástí pokání, k němuž jsme v tomto čase zvláště voláni. Bůh to naštěstí velmi dobře ví, a proto nás usměrňuje a povzbuzuje. Třeba příkladem Abráma, našeho praotce ve víře: „Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin… A ani nevěděl, kam jde“ (1 Mojž 12,4a; Žid 11,8). Posiluje nás i svým ujištěním, které Pavel vyjádřil slovy: „Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.“ (2 Tim 1,8b). Bůh ti dej sílu! Ve víře přijímám tato slova a vím, že dnes mohu opět zvítězit. A jak museli být povzbuzení apoštolové, když při pohledu na oslaveného Ježíše slyšeli ujištění, že je milovaným Božím Synem! Příkaz poslouchat ho se jim v té chvíli mohl zdát hračkou (možná i proto, že se velmi báli).

Proč tedy selhávám a někdy neposlouchám, i když vnímám, že dané vnuknutí, daný pokyn je Boží vůlí? Protože jsem hříšný člověk. Moje přirozenost je stále deformována dědictvím prvotního hříchu. Víš však, v čem spočívá moje síla? I tvoje? I síla každého věřícího? No přece v pokorném přiznání svých selhání, v lítosti a pokání, a nakonec v nápravě toho, co jsme pokazili – je-li náprava možná.

Postní doba proto nemá za cíl zdrtit člověka a způsobit mu těžkou depresi neustálým připomínáním hříchů, selhání, ale pozvedat ho k nesmírné vděčnosti za dílo vykoupení, které se stalo mým dědictvím skrze křest. K radosti z každého vyznání hříchu, neboť dává Otci příležitost obejmout mě a vložit do mě ještě více své síly, kterou mohu konat všechno potřebné dobro.

Takovouto vděčnost a radost trénuji po celou postní dobu, abych o velikonoční vigilii plesal a jásal, neboť Ježíš zvítězil! Trénuji i poslušností vůči každodenním drobným vnuknutím Ducha, jimiž mě volá k okamžitému pokání, sebezáporu, lítosti, změně...

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk