22. neděle v mezidobí B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

22. neděle v mezidobí B

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

Modlil ses dnes? Co ti Bůh řekl? Že nic? Pak jsou dvě možnosti – buď je Bůh němý, anebo ty jsi hluchý. První možnost je vyloučena, takže je třeba uznat tu druhou a podstoupit léčbu. Ta spočívá v častém vyznání hříchů (je-li třeba, i ve svátosti smíření), v lítosti a v odstraňování všeho, co může Boží hlas v tobě přehlušit. Všimni si, že používám průběhový čas – „v odstraňování“, nikoli „v odstranění“, neboť se nejedná o jednorázovou činnost: „Dnes vypnu televizi a už budu stále slyšet Boha.“ Každý den a stále musím něco „vypínat“, abych dobře slyšel.

Já jsem se dnes dost snažil být hluchý, protože jsem nechtěl psát to, co ve svém nitru vnímám, že bych měl psát. O tom, jak poslouchám Boží hlas.

„Pane, co chceš dnes říct lidem, kteří to budou číst?“

„Neříkej mi Pane, ale Otče, Tatínku. A můžeš mi říkat i Tati, jak jsi oslovoval svého otce. Velmi dobře vím, že slovo Pane vzbuzuje v tobě odstup a strach. No oslovení Tatínku, Tati tě přivádí blíže k mému srdci, vzbuzuje důvěru. Chci, abys psal o poslouchání.“

„Tatínku, už jsem o tom psal několikrát, tak proč?“

„Protože neslyší.“

„A co mám psát?“

„Jak poznají, že to říkám já. Mluvím jasně, ze začátku nečekaně. Pamatuješ, jak jsi mě jednou oslovil „milovaný“? A já jsem ti odpověděl, že ty jsi můj milovaný mnohem víc, než já tvůj. Hned jsi věděl, že to není tvá myšlenka, ale můj projev lásky.“

„Ano, tati, pamatuji si to. Velice mě to překvapilo a nemohl jsem tomu uvěřit. Řekl jsem ti, že jsem hříšník, denně padám. A tys mi řekl, abych se nezaměřoval na své hříchy, ale na to, že jsem tvůj milovaný…“

„Napiš i to, že často říkám celkem obyčejné a běžné věci, no lidé si myslí, že to jsou jejich myšlenky. Připomeň jim však, že každá dobrá věc a myšlenka je vždycky ode mě.

Ještě jim řekni, že když kárám a napomínám, vždycky to dělám tak, že člověka přitáhnu k lítosti, pokání a větší lásce, nikdy ne k nářku nad sebou a k zoufalství. Pokud ti nějaké výčitky svědomí vyvolávají točení se kolem tvého hříchu, tak věz, že na ty výčitky zneužívá zlý. On nechce, abys litoval svůj hřích, ale abys litoval sebe, žes něco zmařil.“

„Víš, tatínku, někdy v sobě vnímám pochybnosti, že co když si to jenom vymýšlím, že to není tvůj hlas.“

„Toho si nevšímej. Časem se naučíš poznat, co je můj has a co jsou tvé myšlenky. Buď si jistý, že ti vždy říkám jen to, co je dobré. Vede-li tě něco k rozčilování, posuzování, zbytečnému kritizování, tak to není ode mě. Ale i z toho se usiluj vytáhnout dobré a vyprávěj mi o lidech, kteří jsou předmětem tvých myšlenek. Tak vezmeš zlému možnost vtahovat tě do jejich odsuzování…“

„Někdy se bojím poslechnout tvůj hlas (jako i dnes), protože co když budeš chtít ode mě něco, co nechci dělat…“

„Neboj se. Vždycky chci od tebe jen to, k čemu jsem ti dal schopnosti a síly. Někdy přitom musím vykročit jakoby ve větší víře, jako například dnes, když jsi nechtěl psát o tomto našem rozhovoru. Ale pokud nebudeš překračovat hranice toho, co už znáš a máš ověřeno, že to zvládneš, tak jak budeš růst?“

Co ti dnes řekl Tatínek? Možná při čtení, možná při kázání, možná při svatém přijímání, možná při pozdravení pokoje, možná po mši svaté, když ses setkal se známými, možná v tichu, když jsi zůstal po mši svaté klečet v lavici…

Vlož si to do srdce a těš se z každého slova, které ti Bůh říká. A nezapomeň podle něho také jednat (srov. Jak 1,22).

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk