23. neděle v mezidobí A

23. neděle v mezidobí A

 

V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy.“ (Kol 2,7)

 

Dnešní čtení bychom měli raději vynechat, nečíst. Jsou jednou velkou výtkou! Nepřímo totiž mluví o vztazích v církvi, ve farním společenství, v rodině, v řádu. A víme, jak takové vztahy vypadají. Nejčastěji chodíme kolem sebe velmi opatrně, jen abychom se navzájem nedotkli a aby to mezi námi nezajiskřilo. Ne kvůli velkým věcem, ale kvůli banalitám. O napomínání kvůli hříchu či vážnému selhání ani neuvažujeme, neboť nechceme si dělat peklo ze života. Vždyť asi žádný z nás nechce, aby se nám lidé vyhýbali kvůli tomu, že „napomínáme“.

 

Jenomže jde o to, že napomínání, ke kterému nás v dnešním textech vybízí sám Bůh, se musíme učit a musí vyplývat z dobrých vztahů.

 

Napomínat mám tehdy, když vidím někoho jednat špatně – přestupovat Boží přikázání, kráčet po hříšné cestě. Nikdy nenapomínám proto, že někdo nedělá či nežije podle mých představ či nějakých místních zvyklostí a tradicí, je-li jeho život – slova i skutky – ve shodě s Božím zákonem.

 

A k napomínání potřebuji dobré vztahy s těmi, které napomínám. Potřebuji se zajímat o lidi kolem sebe, potřebuji mít v srdci velkou touhu být s nimi jednou v nebi, to znamená mít teď starost o jejich spásu. Jestliže toto nemám, v podstatě nemohu napomínat.

 

Takže je dobré, že tato čtení se čtou. Vždyť pokud bereme svou víru vážně (a dá se víra nebrat vážně?), tak je našim úkolem udělat revizi svého života: Jak vypadají mé vztahy s lidmi v rodině, ve farnosti, v obci? Zajímám se o ně, neuzavírám se do sebe a do svých problémů? Nejsou mé vztahy omezeny pouze na moji rodinu? Umím rozlišovat mezi skutečným hříchem a tím, co se mně zdá být špatné? „Neřeším“ něčí hříšný život, aniž bych ho pomlouval? A po takovéto revizi uskutečnit změnu…

 

Ach, přece jen by bylo lepší, kdyby se dnes ta čtení nečetla. Nekladli by žádné otázky a my bychom byli ve svém křesťanství spokojení – byli jsme dnes na mši, možná i na přijímání, ráno jsme se pomodlili a už máme pokoj.

 

Bůh nás však nedal na tento svět, abychom měli pokoj – od něho. Máme tu důležitější a nezastupitelnou úlohu: kráčet po Boží cestě k věčnosti a přivádět na tuto cestu i jiné. Všechno naše smýšlení, mluvení a jednání má vyplývat z toho, že jsme se zřekli zlého ducha i všech jeho skutků, a slíbili jsme věrnost Bohu. Všechny naše vztahy s lidmi mají mít za cíl pomáhat jim putovat to téže Boží cestě.

 

Náročné? Právě proto voláme k Bohu a prosíme: „Kéž bychom dnes uposlechli jeho hlasu: Nezatvrzujte svá srdce!“

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk