28. neděle v mezidobí B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

28. neděle v mezidobí B

 

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

 

Fascinuje mě ten muž v dnešním evangeliu. Byl bohatý, od mládí zachovával všechna přikázání a byl moudrý - nespokojil se s tím, čeho dosáhl, ale chtěl víc: „Co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Jistě, nakonec odešel zarmoucen, ale jeho moudrost, touha mu určitě nedovolily, aby byl nakonec bohatý jenom na jedno - na zármutek. Nevíme, jak to s ním skončilo, ale myslím si, že nakonec následoval Ježíše...

 

Jakou asi odpověď ten muž od Ježíše očekával, když za ním šel? Možná jen druhou část toho, co slyšel: „Přijď a následuj mě!“ Cítil by se asi takovým pozváním poctěn. A možná čekal, že mu Ježíš dá nějaký mimořádný úkol, při kterém by ale nic nemusel měnit na svém postavení bohatého člověka, a jehož splnění by mu zaručilo věčný život. Třeba že ho pošle k římskému císaři s nějakým vzkazem... My lidé jsme totiž odborníci na vymýšlení úkolů, které jsou naoko velké, ale vnitřně možná zbytečné.

 

Jakou odpověď bys od Ježíše očekával ty? Leckdy slyšíme takovéto nebo podobné výzvy: „Více se modli růženec. Více čti Písmo svaté. Chodívej častěji na mši svatou. Více...“ Možná toto čekáš od Ježíše i ty. Ale jsem si jistý, že to nejsou jeho odpovědi. Jeho první, základní odpovědí je zachovávání přikázání, Desatera. Další zřeknutí se toho, co mi překáží přijít k němu blíž. A nakonec následování.

 

Není jiné cesty, není jiných požadavků, i když se dají formulovat různě, například formou blahoslavenství. To neznamená, že nemůžeš dělat to „více“, které jsem vyjmenoval, ale jen tehdy, máš-li jistotu, že tě to přibližuje k Ježíšovi. Že přitom na tebe hledí s láskou.

 

Všimni si ještě, že když Ježíš od člověka něco žádá, zároveň jej k sobě přitahuje: „Následuj mě.“ Toto je velmi důležitý rozlišovací znak, zdali to, co při modlitbě (kázání, katechezi, čtení Písma, rozhovoru s kamarádem či knězem, obdivování přírody...) slyším, je od Boha.

 

Byl jsem kdysi svědkem, jak kněz zakončil katechezi o modlitbě pro biřmovance pozváním, že pokud chtějí vidět, jak se modlí on, ať za ním přijdou, že jim to rád řekne. Myslím si však, že nikdo za ním nešel. Jeho pozvání totiž nemělo Boží cíl, zval je na setkání se sebou. Kdyby je pozval, aby se s ním přišli pomodlit (ještě lépe, kdyby se hned na konci katecheze s nimi pomodlil, samozřejmě, vlastními slovy), pozval by je na setkání s Ježíšem. A při pozváních tohoto druhu Boží Duch neomylně koná svou práci v srdci posluchačů a vybízí je, aby překonali svou lenost (nechuť, odpor, lhostejnost) a na to setkání šli.

 

Jsi spokojený s tím, jak žiješ? Nemám na mysli to, co máš, ale to, jak vypadá tvůj život s Bohem. Je plný radosti a naděje? Anebo jsi to vzdal a jenom si bez nadšení a horlivosti plníš „povinnosti“ - ranní a večerní modlitbu, nedělní mši svatou, zpověď na první pátek, každý den růženec...? Možná potřebuješ přiběhnout k Ježíšovi a položit mu tu důležitou otázku.

 

Co tak nechat hned teď všechno tak a udělat to teď? Utíkat za Ježíšem, do kostela, před svatostánek, a ptát se: „Co mám dělat, abych dosáhl věčný život?!“ Odpověď bude jako ušitá na míru po tebe, pro posun tvého života blíže k nebi, k životu věčnému.

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk