28. neděle v mezidobí C
ROK MILOSRDENSTVÍ
28. neděle v mezidobí C
„Milosrdní jako Otec“
Proč to Samaritán dokázal, ale těch devět, kteří byli uzdravení s ním, nikoli? Proč Náman nakonec uposlechl proroka i naléhání svých služebníků a sestoupil k Jordánu, ačkoli byl přesvědčen, že řeky jeho vlasti mají lepší vodu?
Možná těch devět taky přišlo za Ježíšem poděkovat. Ale jindy. A tak se už do Písma nedostali. Neboť neuměli vyjít ze sebe, nedokázali změnit smýšlení, Určitě se i oni radovali ze svého uzdravení, ale běželi se ukázat kněžím, aby mohli být prohlášeni za čisté, co nejdříve se vrátit ke svým rodinám a radovat se ze svého štěstí. Takové normální uvažování. Jistě prožívali i radost vůči Ježíšovi, no poděkování si nechali na „později“.
A copak Samaritán neměl rodinu? Neměl se i on jít ukázal kněžím? Měl. Dokázal však vyjít ze sebe, opustit běžné smýšlení, A stal se součástí Písma jako nádherný příklad toho, co znamená dát Boha na první místo. Vděčnost a zvelebování ho přivedli zpět k Ježíšovi. Na „později“ si nechal rodinu; Bůh byl důležitější.
Také Náman se dostal do Písma díky tomu, že dokázal změnit způsob svého uvažování. Dokud byl zapletený do svého smýšlení, zlobil se na proroka a na všechny kolem sebe. Teprve když vyšel ze sebe, ze svého hněvu, dokázal naslouchat poslouchat i jednat. Uzdraven se vrátil za prorokem a našel řešení, jak neustále děkovat tomu, který jej uzdravil – vzal tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, aby od této chvíle obětoval už jen Hospodinu…
Svatý otec František často mluví o tom, že Bůh nás překvapuje. I dnešní čtení mluví o překvapení, které prožili uzdravení. Dva (Samaritán a Nátan) ovšem viděli za tím Boha, devět (všechno pravověrní Židé) však vidělo nejprve sebe.
Neodsuzujme těch devět. Vždyť my bychom jednali bez Boží milosti asi stejně (právě se dušuji, že určitě ne). No prosme Boha, aby nám pomáhal vycházet ze sebe, více vnímat jeho jednání, lépe slyšet jeho hlas:
„Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“ Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář!“ (Pís 2,10-14).
Překvapují tě tato slova? Co o nich soudíš? Pokud je přijmeš jako pravdivé pro tebe, možná jako Náman zakusíš uzdravení. Možná jako Samaritán plný vděčnosti padneš Ježíšovi k nohám a budeš zvelebovat Boha. Kéž se tak stane. Amen.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk
