3. neděle postní C

ROK MILOSRDENSTVÍ

3. neděle postní C

 

„Milosrdní jako Otec“

 

V těchto dnech postupně čtu příručky, které vydala Papežská rada pro novou evangelizaci s cílem usnadnit katechezi ve farnostech, a věřícím umožnit hlouběji prožít Jubilejní rok. Objevil jsem v jedné z nich text, o který bych se s vámi rád podělil. Jeho autorkou je svatá Terezie z Lisieux.

 

„Řekněme, že syn schopného lékaře na cestě zakopne o kámen a upadne tak, že si přitom zlomí nohu. Otec hned přijde k němu, s láskou jej zvedne, ošetří mu rány, využije přitom všech svých lékařských schopností, takže syn se brzy uzdraví a projeví mu svou vděčnost. Toto dítě má bezpochyby dobrý důvod k tomu, aby milovalo svého otce! Ale můžeme vyjít i z jiného předpokladu. Jelikož otec věděl, že na cestě, kudy bude procházet jeho syn, je kámen, předběhl jej a kámen odstranil tak, aby jej nikdo neviděl. Syn, předmět jeho prozíravé lásky, neví, před jakým neštěstím ho otec zachránil, a proto mu určitě neprojeví svou vděčnost a bude jej milovat méně, jako kdyby ho byl uzdravil… Ale pokud se později dozví, jakému nebezpečí unikl, nebude jej milovat ještě více?!

 

V příručce Světci v milosrdenství se k tomu uvádí: „Možnosti nejsou pouze dvě, ale tři: jsou zde ti, kteří milují málo, neboť jsou přesvědčeni, že jim bylo málo odpuštěno; pak jsou zde ti, kdo milují hodně, neboť vědí, že jim bylo odpuštěno mnoho; nakonec jsou tady i ti, kteří milují až do zbláznění, protože vědí, že jim bylo vše odpuštěno už předem – vědí, že nehřešili jen díky milosti! Tito poslední rozumí Božímu milosrdenství nekonečně více než ti, kteří ho zakusili poté, co padli.“

 

Takový je náš Otec. Druhá kniha Mojžíšova ho dnes představuje jako nesmírně starostlivého: „Viděl jsem, slyšel jsem, znám jeho bolest, sestoupil jsem, abych vysvobodil, vyvedl…“ Otec, který odstraňuje kameny na naší cestě, jen abychom si neublížili. A pokud přesto zakopneme, hned je připraven léčit, uzdravit, odpustit…

 

Určitě patříme mezi ty, kterým Bůh odstraňuje mnohé kameny z cesty. Ne, neodlišujeme se tím od druhých – neboť Bůh miluje každého člověka a projevuje mu své milosrdenství „předem“. Ale zároveň patříme mezi ty, kterým Bůh už velmi mnoho odpustil a stále odpouští a bude odpouštět, pokud jen trochu o to budeme stát.

 

Ať nás tento týden naplňuje vděčnost za takovou nesmírnou Boží starostlivost a lásku. Projevme ji i tím, že o Božím milosrdenství si promluvíme s někým, na kom nám velmi záleží, s kým bychom chtěli jednou být v nebi. Můžeme k tomu využít i podobenství o pánovi vinice z dnešního evangelia, které je obrazem Boží trpělivosti s hříchem člověka, s tím, že nepřináší úrodu. „Okopám ho a pohnojím“. Možná je to náš úkol ve vztahu k danému člověku…

 

Využijme k tomu i akci 24 hodin pro Pána, která se bude v celé církvi konat 4. a 5. března. Věnujme v té době nějaký čas výlučně Bohu. A po setkání s ním i konkrétnímu člověku.

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk