3. neděle velikonoční B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

3. neděle velikonoční B

 

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

 

Měli jsme tento týden modlitební setkání. Zpívali jsme aleluja Pánu. V důvěře i v bezmoci. V důvěře, neboť Ježíš vstal z mrtvých a žije s námi. V bezmoci, neboť zla jakoby neustále přibývalo. Jakoby se temnota pokoušela zaplnit svět. V důvěře, neboť Ježíš přemohl svět. V bezmoci, protože jako lidé se cítíme slabí tváří v tvář tomu, co se kolem nás děje. V důvěře, poněvadž každé aleluja bylo jakoby rozžehnutím světla v konkrétní tmě. Myslel jsem při tomto zpěvu na konkrétní situace a konkrétní lidi a představoval jsem si, jak náš zpěv odráží útoky zlého a přináší Boží světlo. A věřím, že se to tak i dělo a děje.

 

Proto je zapotřebí, abychom stále zpívali aleluja. Vím, zdá se to jako triviální, naivní řešení. Ale nejsou snad Boží řešení jednoduchá, v jistém smyslu naivní? Když král Josafat postavil do čela svého vojska zpěváky, bylo to vojensky a strategicky moudré? Když Ježíš poslal do světa hrstku svých apoštolů, aby ho proměnili, nebyla to akce už předem odsouzena k neúspěchu? Když Petr vmetl Židem do tváře, že zabili svého Mesiáše, neměl čekat, že jej na místě zlynčují? A on jim ještě říká, že mají změnit smýšlení (kát se) a obrátit se… Výsledky těchto „naivit“ známe. Přinesli nesmírná vítězství!

 

Proč tak zdůrazňuji aleluja? „Doba padesáti dnů od neděle Zmrtvýchvstání Páně do neděle Seslání Ducha svatého se slaví v radosti a plesání…“ (Všeobecné instrukce o liturgickém roce a kalendáři, 22). Musím se zármutkem konstatovat, že tu radost a plesání v našich farnostech téměř není vidět. Tu a tam se najde pár jednotlivců, jako my, co jsme hodinu v kostele vyzpěvovali aleluja a plní radosti jsme se vraceli domů, zpívajíce ještě po cestě. Viděl jsem na webu video, kde biskup s berlou v ruce tančil s biřmovanci. Jistě, řekneme, bylo to v Africe. Ale snad jenom Afričané mají v církvi dovoleno slavit liturgii v radosti?

 

Umíte spočítat, kolik lidí vám v těchto dnech sdělilo radostnou zvěst, že Ježíš vstal z mrtvých? Mně určitě ne více než deset lidí. Bohu díky, že alespoň tolik. Ale myslím si, že většina řekne: „Nikdo“. Ale pokud v sobě nevnímáme potřebu každému říkat o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a žije s námi, pak nemáme nárok na radost. Nemáme-li totiž radost z tohoto vítězství, které se osobně dotýká každého člověka a každému může přinést věčný život s Bohem, opravdu se nemáme z čeho radovat.

 

Když v tomto čase jdu ze mše svaté, nejednou pozdravuji lidi slovy: „Ježíš vstal z mrtvých! Ježíš žije!“ Někteří už vědí, že čekám od nich alespoň radostný úsměv, jiní se na mě dívají jako na zjevení a zmohou se leda na slovo: „Vím.“ A přitom jdeme ze stejné mše svaté, anebo jsou to lidé, kteří jdou na další mši svatou. Ztratili jsme radost zmrtvýchvstání. Vím, že její obnovení nemůžeme čekat shora, přestože Svatý otec o to velmi usiluje. Musíme ji zkrátka šířit osobně, od člověka k člověku. Jako ženy o velikonočním ránu.

 

Potkal jsem tento týden alkoholika. Dali jsme se do řeči, no nedokázal jsem mu říct radostnou zvěst o zmrtvýchvstání. Místo toho jsem ho v srdci posoudil a odsoudil, že zase pije… Navzdory tomuto selhání však vím, že jedině tato radostná zvěst může přinést každému člověku radost do života. Když toho chlapa potkám příště, doufám, že se ho mé aleluja dotkne. Už se za to modlím…

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk