30. neděle v mezidobí B
ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
30. neděle v mezidobí B
„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)
Vždycky už v neděli odpoledne si čtu liturgické texty následující neděle a pak celé dny si v srdci shromažďuji myšlenky k psaní textu pro diecézní stránku. A tak se mi nejednou stává, že jsem v průběhu těch dnů jaksi vnímavější k něčemu, o čem potom píši. Tento týden je to slepota. Slepota lidí v církvi. Že jsou slepí ti, kdo jsou mimo, mě neudivuje. Ale že jsou slepí ti, kteří jsou možná denně v kostele, mě vždycky zarazí a ptám se, jak je to možné. A odpověď? Nemají Bartimaiovu touhu vidět. Protože nevědí o tom, že jsou slepí.
Vím, o čem mluvím. Do 24. srpna 1981 (bylo to úterý, dodnes si to pamatuji) jsem ani já neměl takovou touhu. Byl jsem vzorným ministrantem, na vysoké škole jsem vedl kroužky v rámci podzemní církve, po skončení studia jsem byl členem jistého společenství. Byl jsem se sebou navýsost spokojený. Dokud jsem se nedostal na duchovní obnovu, kde jsem dostal otázku: „Už jsi odevzdal svůj život Ježíšovi?“ Nechápal jsem, co je to za otázka. Vždyť od dětství jsem chodil pravidelně do kostela, přijímal svátosti, byl aktivní v církvi. Jistě, měl jsem své „stabilní“ hříchy, ale snad to není se mnou tak hrozné... Co tedy ode mě chce ten člověk, že mi klade tak zvláštní otázku? Po téměř celodenním uvažování nad tím jsem večer „prozřel“ - zjistil jsem, že jsem do té doby žil pro Ježíše, ale ne s ním. Žil jsem vlastními silami. Ten večer jsem odevzdal svůj život Ježíšovi a požádal jsem jej, aby ho řídil. Začal jsem vidět. Neuchránilo mě to před selháními - i těžkými a hroznými - ale dostal jsem sílu vstát...
Také dnes jsou mnozí křesťané se sebou spokojení. Ranní a večerní modlitba, nedělní mše svatá, první pátky... Příteli, nic z toho ti nezajistí spásu. Pokud bychom si mohli spásu nějak zajistit, Ježíš by nemusel přijít a zemřít za nás. Spása je průzračný dar, nabízený Bohem každému člověku. Teprve až ho přijmu (ve víře modlitbou), začínají mít moje skutky hodnotu pro život věčný. Teprve když vidím, mohu jít za Ježíšem.
Už jsi odevzdal svůj život Ježíšovi? Svatý otec František ve 3. bodě exhortace Radost evangelia uvádí modlitbu, kterou to můžeš učinit: „Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s tebou. Potřebuji tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své vykupitelské náruče.“
Takto vysvobozený můžeš jako Bartimaios jít za Ježíšem. Co učiníš jako první, když už je Ježíš Pánem tvého života? Viděl jsem mládence, který jako první věc přeskočil dvoumetrový plot. Viděl jsem tančící a smějící se lidi. Viděl jsem lidi plakat. Viděl jsem lidi utíkat ke zpovědi...
Vždy je mi líto, když vidím slepého křesťana. Tento týden jsem se dvěma takovými hovořil. První věděl, že je slepý, a odevzdal svůj život Ježíšovi. Druhý je přesvědčený, že vidí, a zatím je ve tmě. Možná si řekneš, jak mohu takto vnímat lidi. Inu proto, že jsem byl sám slepý... Leč „velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost“ (Ž 126,3). A těším se, že Bůh mi leckdy pošle lidi, kteří mi ukazují, když se vůči něčemu Božímu stávám slepým. Neboť slepota mě ohrožuje stále, když přestanu volat k Ježíšovi a hledám záchranu, uzdravení, usměrnění jen u lidí.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk
