30. neděle v mezidobí C

ROK MILOSRDENSTVÍ

30. neděle v mezidobí C

 

„Milosrdní jako Otec“

 

Myslím si, že velká většina chlapů si po vyslechnutí dnešního evangelia může klidně říct: „Tak tohle se mi nemůže stát. Vždyť do kostela chodím jen na mši, ne se modlit.“

 

A hned máme před očima dvě věci, které jsou běžně užívány – mše není modlitba, a modlitby mimo mši (hlavně růženec) jsou pro ženy. Právě kvůli takovémuto smýšlení je čas na revoluční změnu v našem chápání modlitby i v samotném praktikování modlitby.

 

Mše svatá je totiž nejdůležitější modlitbou církve. Od vstupní písně po závěrečné požehnání je všechno modlitba. Vím, jsme tak nějak naučení, že se modlím tehdy, když něco říkám. Ale mše svatá nás učí, že se modlím, i když poslouchám, když mlčím, když poklekám či vstávám, když zpívám, když kráčím (třeba průvod ke přijímání)… Celá mše svatá je svátostí eucharistie. Stačí se podívat do Katechismu katolické církve, abychom to věděli (body 1322 – 1332). A každé slavení svátosti se vykonává modlitbou v nejrůznějších formách.

 

A že modlitba v kostele je pro ženy? Co myslíš, jak by se na tebe dívala celá vesnice, kdyby se k vám vloupal v noci zloděj a ty bys poslal svou ženu či dceru, aby ho vyhnala? Myslím si, že posměch by neměl konce. A bylo by to ještě pikantnější tehdy, kdyby ta žena zloděje opravdu vyhnala. A co je tedy modlitba? Především mocná zbraň, kterou vzdorujeme nepříteli silnějšímu než celé lidstvo, ne pouze silnějšímu než nějaký chlap. Vzdorujeme ďáblu. A že je skutečně mocný (a prolhaný), vidíme v tom všem špatném, co se děje ve světě kolem nás (a někdy i v nás).

 

A my, chlapi, se nestydíme poslat do boje s tak hrozným nepřítelem osamělé ženy? Vždyť i my bychom se měli zachvět, kdykoli jsme postaveni před výzvu bojovat proti zlu. To, že se nechvějeme, může mít tři příčiny. Tou první je neuvědomování si síly nepřítele, bagatelizování či přímo popírání vlivu ďábla. Druhou, hroznou příčinou může být to, že stojíme na straně ďábla – svými postoji, jednáním… A třetí, tou jedinou dobrou, je to, že jsme si vědomi spojence, který je mocnější než ďábel. Že přežíváme, že na naší straně stojí Ježíš Kristus, Vítěz a Pán.

 

Velmi se těším a jsem vděčný všem ženám, které denně přicházejí například na modlitbu růžence. Vždyť díky jejich boji, díky jejich modlitbě jsme ještě jakž takž věřící. Jak radikálně by se ovšem změnila situace, kdyby se do toho boje zapojili i muži. Vždyť muž byl stvořen jako Boží bojovník, je symbolem Boží moci a síly!

 

Vím, nemáme čas každý den přijít dřív přede mší svatou a pomodlit se růženec ve farním společenství. No nebrání nám v tom někdy jen vlastní pohodlnost?

 

Znal jsem chlapa, strojvedoucího. Jednou mi řekl: „Každý den, když sedím v kabině té své mašiny, pomodlím se v ní růženec.“ Nemohl přijít do chrámu, ale bojoval na svém pracovišti. Jeho pohřeb byl manifestací víry celé farnosti i mnoha jeho kolegů z práce.

 

Co řeknou lidé na tvém pohřbu? Že zemřel Boží bojovník? Kéž by se tak stalo.

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk