32. neděle v mezidobí B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

32. neděle v mezidobí B

 

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

 

Před chvílí byl u nás Pán Ježíš. Je první pátek a za naší babičkou přichází kněz. Velmi toužíme po tom, aby zde Pán Ježíš vždycky byl. Vím, nemůžeme ho tady mít v eucharistii, ale může přebývat v našem společenství, neboť „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém...“ (Mt 18,20).

 

Babička mě nejednou při takové návštěvě udiví svým smyslem pro detail a pozorností vůči Ježíšovi. „Není vyžehlen ubrus... Přines nějaké květiny...“ Jednou jsem se jí zeptal, zdali to musí být. Mně jako muži to až tak nepřekáží, nechybí. Odpověděla: „Pro Ježíška“.

 

Připomíná mi to vdovu z dnešního evangelia. Pro Boha všechno. Nic si nenechala. Jiní dávali mnoho, ona všechno. Nemusela. Mohla si najít tisíc důvodů, proč si ty dvě drobné mince nechat pro vlastní potřebu. Ale ona chtěla dát všechno... Vyžehlený ubrus, květiny... Pro Ježíše.

 

Když svět útočí na církev, často je to kvůli tomu, že vidí nějaké chyby, selhání jednotlivců či skupin. A pak zevšeobecňuje: církev je taková a maková. No Bůh a církev tak nedělá. Nezevšeobecňuje. Ježíš neřekl těm, kdo dali mnoho, ale ne všechno, že jsou zlí. Přijal také jejich dar. Jenom vybízí ke stále větší dokonalosti, která se projevuje stále větší důvěrou starostlivému a milujícímu Bohu. Bůh neříká: „Buď dáš všechno, anebo jdi pryč.“Ani církev neříká: „Buď budeš dělat tak, jak učíme, anebo vypadni.“ Bůh i církev měli a mají vždycky široké srdce. I pro hříšníky, i pro „dokonalé“, kteří jsou schopní dát všechno. A nejsou to jen zasvěcení někde v klášteře či nějakém sekulárním institutu... Principem opravdového křesťanství není „buď - anebo“, ale „i - i“.

 

Také ty máš místo v srdci našeho Boha. Bůh vnímá každý tvůj dar, i ten nejnepatrnější. Hlavně ať je dán ze srdce. Ať je to raději upřímné „Pane smiluj se!“, než odříkaný Otčenáš. Ať je to pár haléřů v kasičce daných s láskou a důvěrou, než stovky či tisíce věnované s přebytku bez zájmu o konkrétního chudého, nuzného. Ať je to raději jedno milé slovo útěchy a povzbuzení, než sáhodlouhé proslovy či kázání. Kéž je všechno pro Ježíše. Neboť „ať jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“ (1 Kor 10,31).

 

Každé slovo z Písma nás vybízí k radikalismu. Nejen radikalismu, vyprázdnění peněženky, ale mnohem více k radikalismu otevření srdce Bohu. To první bez toho druhého je prázdným gestem.

 

Jak dnes udělat radost Bohu? Jakým způsobem mu dáš všechno? Třeba dnes chceš sledovat něco v televizi. Co kdybys ten čas dal Bohu a navštívil ho v podobě nemocného, opuštěného, smutného člověka? Když si pak sedneš k televizi, budeš mít radost z toho, že Ježíš tam sedí s tebou...

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk