4. neděle postní A

4. neděle postní A

 

V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy.“ (Kol 2,7)

 

Pokouším se vžít do kůže katechumenů, kteří v rámci vrcholící přípravy na přijetí iniciačních svátostí poslouchali dnešní evangelium. Jak ho vnímali? Co se v nich dělo, když se dozvěděli, že budou vidět, ale nejen tělesnýma očima? Rostlo v nich očekávání? Chvěli se touhou zakusit obmytí Duchem svatým – Poslaným? I slepý se umyl v rybníku Siloe – což znamená Poslaný – a viděl! Když jej pak Ježíš vyhledal, očima stále viděl člověka, ale vírou vyznal Boha. Stal se z něj nový člověk.

 

Pokud se vrátíme k proroku Samuelovi v prvním čtení, taky nejdříve hleděl jen očima těla. Až jej na to musel upozornit sám Bůh. A co se stalo s Davidem, když byl pomazán? Od té chvíle začal na něho působit Duch Páně. Začal se měnit. Důkazem toho je i dnešní žalm, ve kterém David vyjadřuje svou důvěru v Boha, i kdyby měl jít temnotou rokle. To nejsou slova člověka, který žije ve tmě, který nezná Boha, který nevidí…

 

A nakonec apoštol Pavel – velmi jasně nám připomíná, co se s námi stalo. Je totiž tak snadné bát se v temné rokli, ukrývat se před nepřáteli, hladovět a mít nouzi, přestože máme před sebou prostřený stůl, bohatý na Boží dary, pokud hledíme na sebe a život kolem sebe jen lidskýma očima. Proto nám Pavel připomíná, že máme schopnost vidět svět Božíma očima, že jsme světlem v Pánu, že temnota už nemá v našem srdci místo.

 

Takto nás změnilo přijetí křtu, eucharistie a svátosti biřmování. Jsme světlem v Pánu. Tečka.

 

Necítíš se jako světlo? Máš pocit, že jsi ve tmě? Je to normální, neboť žijeme obklopeni tmou. A ta nás svádí nevidět světlo, nevnímat sebe, své smýšlení i jednání jako světlo. Právě proto je náš život bojem, ustavičným bojem zachovat si Boží pohled na to, co se děje v nás i kolem nás. K tomu nám nesmírně pomáhá časté setkávání se se Světlem – v Eucharistii, v modlitbě, v Písmu, ve společenství církve. Světlo – Ježíš – nás ujišťuje, že patříme jemu, že jsme se neztratili, že ačkoli se můžeme cítit jako zrádci, on nás drží při sobě a vždy nás vede cestou k pokání (i prostřednictvím svátosti smíření) k novému záření v jeho království.

 

Toto poznání nás nevede ani k pýše („hele, kdo jsem“), ani k odporování („to o mně neplatí, to není pravda“), ale k pokornému a radostnému životu s Kristem.

 

Září ti dnes Kristus? Když ne, odhoď vše, co jeho září zahaluje, zvláště hřích, a vyznej: „Pane, věřím, že jsi mým světlem a že i já jsem světlem v tobě. Chci tak dnes žít. Prosím tě, ukaž mi, jak mám dnes konkrétně být tvým světlem pro lidi kolem sebe.“

 

Jsi světlem v Pánu, tak neměj „žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy“. Dá se to – když se budeš držet Ježíše… Smýšlením, mluvením, jednáním.

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk