5. neděle v mezidobí B
ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
5. neděle v mezidobí B
„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)
Když jsem si pročítal liturgické texty této neděle, upoutal mě rozdílný postoj Joba a Ježíše. Job naříká. Právem, vždyť trpí a o všechno přišel. Říká: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi?“ (Job 7,1). Když se podíváme na Ježíše v dnešním evangeliu, tak můžeme říci, že prožívá přesně totéž - tvrdý boj. Bez odpočinku. Avšak Ježíšův tvrdý boj můžeme klidně nazvat hlásáním a budováním Božího království.
Job nakonec změnil svůj názor na život, přestože se na jeho situaci nic nezměnilo (Job 42,1-6). Nebo změnilo - setkal se se živým Bohem. Poznal, že veškeré jeho trápení mělo smysl - vedlo k poznání Boha. Nikoli k rozumovému poznání, ale k bytostnému.
Dnešní texty jakoby nám ukazovaly cestu. Jsme vyzváni přejít od pohledu na svůj život jako na velké trápení k pohledu na ten samý život jako na budování Božího království. Jsme neustále vybízeni změnit smýšlení, aby se stalo podobným smýšlení Ježíše Krista. Jak toho dosáhnout?
Perfektní návod jsem četl v jisté knize redemptoristy Bernharda Häringa. Říká, že každé zpytování svědomí je třeba začít děkováním Bohu za to, co jsem během dne prožil. Hříchy se tehdy vynoří samy - jsou to ty věci, slova, události, za které nemohu děkovat Bohu bez vědomí viny. A tento princip se dá použít i „preventivně“: „Budu moci Bohu děkovat za to, že jdu právě dělat, co chci říct, na co právě myslím?“ Pater Häring nazývá takovéto zpytování či formování svědomí confessio laudis - oslavné vyznání hříchů. Slouží totiž Bohu na slávu, umožňuje mi vidět Boží díla v mém životě a vnímat selhání nikoli jako katastrofu, ale jako příležitost k přijetí a oslavě Božího milosrdenství...
Jobův nářek je v jistém smyslu extrém, téměř zoufalství. Ježíšův život je jakoby opačný extrém - všechno k Boží slávě a k budování jeho království. Job mi je lidsky bližší, ale Ježíš vítanější. Job je realita, z níž vycházím; Ježíš je ideál, k němuž směřuji.
Možná si řekneš, že je to příliš náročné, že to je tak „pro ty v klášterech“. Ne, to není jen pro ně či pro kněze (a buď si jistý, že oni se trápí problémy stejně jako ty). Všichni jsme povoláni blížit se k ideálu. Možná si teď představuješ, co všechno budeš muset změnit, jak to bude těžké. Nedělej to! Udělej jenom jednu věc - rozhodni se, že od této chvíle chceš jednat, mluvit či myslet jen tak, abys mohl za všechno děkovat Bohu. A k tomuto rozhodnutí připoj další: že pokud se ti to nepovede - a je jisté, že se ti to nepovede - tak nebudeš naříkat, ale vyznáš svá selhání k Boží slávě, přijmeš jeho milosrdenství a půjdeš dál po jeho cestě. Bůh ti vždycky pomůže!
Jestliže přijmeš takovýto postoj ke svému životu, snadněji pochopíš a přijmeš za svá i slova svatého Pavla o hlásání evangelia. Říká, že je to jeho povinnost, a běda mu, kdyby ho nehlásal (srov. 1 Kor 9,16). Pavlovo hlásání evangelia nebyla dřina, to byl způsob života. Plný radosti a pokoje. Zkusíš také ty žít tak, aby tvůj způsob života byl hlásáním evangelia? Plný radosti a pokoje? Cestu znáš: Ježíš!
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk
