5. neděle v mezidobí C

ROK MILOSRDENSTVÍ

5. neděle v mezidobí C

 

„Milosrdní jako Otec“

 

Paradox bezvýznamnosti a zároveň důležitosti provází celý život věřícího člověka. Třeba naše dobré skutky – i ty nejlepší – nemají bez Ježíše cenu. Ale s ním se z nich stává drahocenný poklad pro věčný život. Anebo toto mé psaní – někdy mám pocit, že jsou to jen slohová cvičení, přestože se snažím naslouchat Božímu hlasu. Na druhé straně však doufám, že na věčnosti mi laskavý Bůh ukáže, k čemu všemu bylo mé úsilí dobré.

 

Co tedy dává nekonečnou hodnotu mytí nádobí, posílání e-mailů, klikání na „To se mi líbí“ na „fejsbúku“, štípání dříví, stání u pokladny v obchodě, vysvětlování nového učiva dětem ve škole, trpělivému naslouchání ve zpovědnici, pár drobným ve sbírce, péči o nemocné, klečení před eucharistií...? Boží povolání. Plnění Boží vůle. Budování Božího království.

 

A co z těch samých skutků dělá cestu do pekla? Svévole, egoismus, pýcha...

 

Paradox malosti a velikosti člověka umožňuje správně prožívat víra. Ve svých očích jsem vždycky malý („Pane, odejdi ode mě...“), ovšem v Božích očích mohu být zároveň velký, jedinečný, nenahraditelný („Neboj se, od nynějška budeš lovit lidi...“). K tomu je zapotřebí opravdové pokory, která nemá nic společného s pyšnou pokorou (třeba když tvrdím, že nejsem k ničemu, a proto taky nic nedělám). K tomu je zapotřebí víry, že jsem Bohem nesmírně milován právě takový, jaký jsem, a že právě takového mě potřebuje. Že když jsem slabý, tehdy jsem nejvíce připraven konat Boží dílo... „Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou“ (1 Kor 15,10).

 

Avšak uvědomení si této pravdy přirozeně (v důsledku hříchu) vyvolává v člověku touhu, že něco musí dokázat i sám. Jak Petr v dnešním evangeliu – jistě velmi toužil být s Ježíšem, ale až potom, když nebude „člověkem hříšným“. Až když zvládne svůj hřích, půjde za ním: „Pane, už chci a mohu být s tebou, protože jsem se zbavil hříchu.“ Že se tato věta jaksi nehodí k evangeliu? Neboť našim úkolem není zbavit se hříchu, ale přilnout k Ježíšovi, vytrvale se odevzdávat do Božích rukou, od něho očekávat záchranu. A důsledkem takovéhoto prodlévání s Ježíšem bude to, že to on nás postupně (a někdy i najednou) zbaví hříchu. Ve spolupráci s naší dobrou vůlí...

 

Také Rok milosrdenství je o tomto paradoxu. V podstatě malými skutky můžeme získat plnomocné odpustky. Pak projevíme milosrdenství drobným skutkem milosrdenství a Bůh nás odmění věčným dobrem. Stejně tak změnou světa, po jaké touží papež František; změnou, která je cílem jubilejního roku.

 

Nenech se znechutit ďáblovým přemlouváním, že si tvých drobných skutků lásky nikdo nevšimne. Jednej a ovoce bude veliké, třebaže ho možná uvidíš až po letech nebo dokonce až v nebi.

 

Nedávno nás navštívil jeden kněz. Před více než dvaceti lety jsem se s ním ještě coby bohoslovcem několikrát setkal. Byl jsem ze začátku překvapen, že mě po takové dlouhé době vyhledal. Důvod jeho návštěvy jsem pochopil, když řekl, že mi chce za ta setkání poděkovat, neboť velmi ovlivnila jeho kněžskou cestu. Vůbec si nepamatuji, o čem jsme si kdysi povídali. Ale Bůh chtěl, abych byl tehdy jeho nástrojem.

 

Ve svém úsilí být velký v malosti nezapomeň, prosím, na jedno – všechno souvisí s tím, „co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti“ (1 Kor 15,3-5). A v síle této živé pravdy mohou i tvá upřímná slova: „Zde jsem, mne pošli“ (Iz 6,8) změnit svět.

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk