6. neděle v mezidobí B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

6. neděle v mezidobí B

 

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

 

Jak je dobře, že máme ke komu jít, když se něco stane! Nemám tím na mysli pouze lékaře, záchranku, hasiče, šikovného domácího kutila, ale především církev. A zase, pod pojmem církev nemám na mysli jen kněze, ale kohokoli, kdo žije svatým životem. V každé farnosti takoví lidé jsou, je za kým jít, když si neumíme rady.

 

V Knize Levitikus Mojžíš přikazuje, aby byl malomocný přiveden ke knězi. V evangeliu malomocný přichází sám za Ježíšem. A Pavel Korinťanům doporučuje, aby napodobovali jeho. Dává se jim za příklad...

 

Za kým chodíš ty, když máš problém? Radíš se s lidmi, kteří mají podobný problém? Anebo jdeš za odborníkem? Už jsem tady psal o ženě, která se o svých problémech v manželství radila se třemi rozvedenými ženami. Cítíš nesmyslnost takového postupu?

 

Kdo je tvým vzorem? Potkal jsi už člověka, při němž sis řekl: „Takhle bych chtěl žít i já!“?

 

Když si s něčím neumím rady, mám jít za lidmi z církve. Nebo za kněžími či za svatými muži anebo ženami. Že takové ve svém okolí neznáš? Tak otevři oči a hledej. Bůh má všude své lidi. A modli se, aby ti takového člověka dal poznat. Říká se, že světec vždycky vyrůstá při nějakém světci.

 

A pokračováním toho je, aby ses ty sám stal svatým člověkem. Člověkem modlitby, svátostí, Písma, služby, živým členem farního společenství... Neboj se pýchy v této věci, protože nikdy si o sobě nebudeš myslet, že jsi svatý. Totiž čím více takovým budeš, tím více svých chyb a nedostatků uvidíš. A to bude činit tvůj život pokorným a přitažlivým...

 

* * *

 

„Poslyš, chlape, kde ty žiješ? Byl jsi někdy v hospodě? Víš, posedět si u pivečka, popovídat s chlapy, postěžovat si na starou, zanadávat na politiky, na práci či nezaměstnanost, trochu zavzpomínat na zlaté časy socialismu... Víš, jak se ti uleví? Pak přijdeš domů, uděláš trochu křiku (jen tak s mírou, aby se tě až tak nebáli) a máš do rána klid.“

 

Vím, takovýto nebo podobný postup je zřejmě běžnější, než ten, který uvádím výše. Ale jak to vidím kolem sebe, absolutně neúčinný. Tak vezmi rozum do hrsti a spočítej si, zdali je lepší jít tam, kde ti opravdu pomohou, anebo tam, kde se sice můžeš cítit dobře, ale tvé malomocenství ti zůstane na duši.

 

Vím ještě jedno - mnozí nehledají pomoc v církvi, protože mají své předsudky, výhrady, svázanosti, závislosti, své hříchy, v nichž jim je relativně dobře. Chtěli by přijít o malomocenství, ale nikoli o požitek, který se s hříchem často spojuje. Mnozí dnes hledají uzdravení, ale odmítají Uzdravovatele. Chtějí zázrak, ale ne znamení. Chtějí se mít dobře, ale bez změny života.

 

Ale tudy cesta nevede.

 

Ať tvůj život ukazuje všem kolem tebe, kudy vede cesta. Je jí každodenní život s Ježíšem - ať jíš, nebo piješ, nebo ať děláš cokoli jiného, dělej to s Bohem a pro něho. Budeš svatý a mnohým pomůžeš na této cestě...

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk