6. neděle velikonoční B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

6. neděle velikonoční B

 

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

 

Závidím Kornéliovi z dnešního prvního čtení. Zjeví se mu anděl, který mu poručí, aby nechal poslat pro Petra. Když ten přijde a začne mluvit o Kristu, sestupuje Duch svatý a všichni mluví v jazycích a zvelebují Boha. Poté je Petr nařídí všechny pokřtít. Nádherný příběh! Věřím, že se v dějinách církve odehrál už velmi mnohokrát.

 

Bože, pro koho mám poslat, aby se i u nás, v naší rodině stalo něco podobného? Po koho má poslat náš pan farář, náš otec biskup, aby přišel a s mocí zvěstoval Boží slovo ve farnosti, v diecézi? Aby sestoupil Duch svatý a aby všichni zvelebovali Boha? Aby se při biřmování kostel otřásal zpěvem biřmovanců v jazycích a zvelebováním Boha? Aby každý rok po prvním svatém přijímání narůstal počet Ježíšových učedníků? Aby po každé svatbě přibyl v kostele pár svaté rodiny? Aby po každém svěcení se peklo zatřáslo strachem před Boží mocí naplněnými novokněžími? Abychom po každé zpovědi prožívali radost z toho, že Kristova snoubenka církev je opět čistější, a abychom uslyšeli další nové svědectví o Božím milosrdenství?

 

Závidím Kornéliovi. Toužil po Bohu a ten mu jeho touhu splnil. Vrchovatě, přehojně. Vždyť tak to Ježíš slíbil: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“ (Jn 10,10). Bůh není omezený v plnění svých slibů. Nic však nevnucuje. Čeká na touhu srdce. Ani to nemusí být touha po Bohu, stačí možná neurčitá touha být lepší, zanechat zlo, prožít trochu štěstí… Bůh na tyto krásné touhy lidského srdce s radostí a ochotně odpovídá.

 

A tak jsem zvědav a plný očekávání, jak odpoví na moje touhy, které jsem vyjádřil jako otázky. Vlastně jednu odpověď už znám – Svatý rok milosrdenství. Nádherný Boží dar, který může přinést to všechno, po čem toužím pro církev. Obrácení mnoha srdcí, počínaje biskupy a kněžími. Zvelebování Boha, které způsobí otřes nejenom zdí kostela, ale i srdcí všech, kdo jsou mimo, „bez Krista, bez naděje a bez Boha…“ (Ef 2,12). A zatouží být s námi na takové oslavě… Jaký je však základní předpoklad, aby se to událo?

 

Že já budu zvelebovat Boha, že já budu toužit po společenství s ním, že já se mu oddám celý, aby mohl skrze mne působit, že já budu zpívat hymny chval, i když všichni budou mlčet, že já budu s nasazením života plnit přikázání lásky, že já… Tedy základní podmínka toho, abych mohl prožít to, co Kornélius, je moje touha a moje úsilí žít s Bohem a milovat jej – to znamená poslouchat ho. Bůh udělá ostatní. A vím, že jeho podíl je nesrovnatelně větší než můj. Vždyť je Bůh!

 

Dobrý a milovaný Bože, můj Otče, znovu odevzdávám svůj život do tvých rukou. Jako Petr jsem ochoten jít tam, kam mě pošleš. Jako Kornélius zároveň toužím, abys i ke mně poslal někoho, kdo mě povede k tobě. Jako hříšník se vinu k tobě a děkuji ti za milosrdenství, které mi denně projevuješ. Jako svatý ti zpívám Aleluja a zvelebuji tvou dobrotu a lásku. Jako tvé dítě se ukládám do tvé náruče, neboť doufám v tebe a důvěřuji ti. Prosím tě pro svaté jméno tvého Syna Ježíše Krista, aby se tvá církev po celém světě, no zvláště v naší farnosti a diecézi, znovu rozhořela mocí Božího Ducha. Ať stále častěji zní naše oslava – až tak silně, že to osloví i lidi mimo a zatouží připojit se k nám. Ó, Otče, už se těším na ten mohutný chorál, který bude znít „jako hukot množství vod a jako dunění hromu: „Aleluja, Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; neboť nadešla Beránkova svatba, a jeho nevěsta se připravila“ (Zjv 19,6-7). Aleluja!

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk