6. neděle velikonoční C

ROK MILOSRDENSTVÍ

6. neděle velikonoční C

 

„Milosrdní jako Otec“

 

Kdesi uvnitř v sobě cítím, že apoštolu Janovi závidím. Žil s Ježíšem, pak s Marií a nakonec se mu ještě dostalo vidění. Pro něho bylo snadné žít jako křesťan. Měl všechno, možná dokonce i navíc k tomu, aby byl svatý.

 

No moment, a co vlastně schází mně? Mám Ježíše, zvláště ve svátostech, ale je se mnou (a také ve mně) stále. Žiju s Pannou Marií, vždyť růženec je mou každodenní modlitbou. A vidění? Když hledím na Ježíše v Eucharistii, tak víra mi říká, že to je větší vidění než Janovo Zjevení. Protože vidím samotného Boha, třebaže ukrytého.

 

Proč jsem tedy nespokojený?

 

Protože dostávám hodně potravy pro duši, no vnímám ji leckdy spíše jako předmět intelektuálního bádání, než něco, čím se mohu sytit. Jakoby se koza dívala na zelí a snažila se určit, jaká pak je to odrůda, jakou skladbu mají listy, jak hluboko sahají jeho kořeny, jak v něm probíhá fotosyntéza, ale nezakousla by se do něho. Znala by o zelí vše, ale umřela by hlady. Tak je to i s mým životem. Znám o Bohu hodně, možná se i stále vzdělávám, ale dovoluji Bohu, aby mě sytil?

 

Ježíš dnes v evangeliu říká, že k tomu, kdo jej bude milovat, přijde i se svým Otcem a učiní si u něho příbytek. Má Bůh ve mně příbytek? Věřím, že ano. Necítím to, ale věřím Ježíšovi. Když to řekl, tak je to pravda. Splňuji podmínku, kterou mi dal – milovat ho? „Pane, ty víš, že tě mám rád…“ Tak velmi chci, abych dnes miloval Ježíše celým srdcem. A když se večer budu ukládat k odpočinku, tak ho poprosím, aby v noci rozšířil alespoň o kousíček mé srdce, abych jej zítra mohl milovat víc – opět celým srdcem…

 

Potřebuji být s Bohem, milovat ho, protože jsem hříšník. Bylo mi mnoho odpuštěno. A nemám ani tušení, před čím vším mě Bůh ve svém milosrdenství uchránil. Proto neděli co neděli (a někdy i přes týden) přicházím na mši svatou – setkat se s Ježíšem a nasytit se, abych dokázal bojovat.

 

Je pro mě záhadou, jak svůj život zvládají lidé, kteří sice do kostela přijdou, ale Eucharistii přijímají jen jednou za čas, „na svátky“. Věří vůbec tomu, že existuje ďábel, zlá moc, která je mnohem silnější a rozumnější než nejmoudřejší člověk? Touží po tom, aby Bůh přebýval v jejich životě?

 

A obdivuji Boží milosrdenství. Ke mně. Tak velmi mě obdaroval a každý den obdarovává. Jiný člověk by byl s tolika dary už dávno svatý. Ale já se někdy sotva plahočím dnem jen proto, abych večer spočítal svá selhání a nelásku. Někdy to ani nezvládnu. A navzdory tomu někde v hloubi srdce stále vím, že Bůh mě miluje a já miluji jeho. Protože mi dal dar lásky, která nezůstává utopena v selhání, ale od selhání očišťuje. Z mé strany lítostí, z Boží strany odpuštěním…

 

Proč to tolik pokřtěných nechápe, a žijí, jakoby byl Bůh někde daleko???

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk