7. neděle velikonoční B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

7. neděle velikonoční B

 

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

 

Byl jsem u lékaře. Zjistili mi vysoký krevní tlak. Dostal jsem vynadáno, že si léčím všelijaké nemoci, ale tu, která mě může zabít, jsem nechal bez povšimnutí. A v té chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka - jak dobře umí (umíme) pokárat, když jde o pozemské, časné věci. Lékař zjevně neměl problém důrazně mě upozorňovat na možné ohrožení života. Leč kolem mě žije spousta lidí, kteří mají ohrožený věčný život, a já mám problém otevřít ústa a stejně důrazně jak ten lékař je upozornit, že jsou v ohrožení věčnou smrtí...

 

Proč lékař nemá problém upozornit mě na nebezpečenství, a já mám? Bojím se? Nejsem si jistý? Myslím si, že to nemá význam?

 

Františkán Jan Bárta za totality říkával: „My se nesmíme bát. S námi je Bůh. Oni se musí bát.“ Takže nemám se čeho bát, když hlásám radostnou zvěst o zmrtvýchvstání Ježíše. To je totiž to nejdůležitější, co lidé potřebují vědět. Také apoštol Matěj v dnešním čtení byl vyvolen, „aby se … stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 1,22). Lidé potřebují vědět, že Ježíš vstal z mrtvých a žije s námi. Od toho se pak odvíjí možnost přivést je k němu a nabídnout jim setkání se živým Ježíšem, přijetí Ježíše jako Pána a Zachránce, které následně vede ke změně života, smýšlení...

 

Pokud si nejsem jistý pravdou o Ježíšově zmrtvýchvstání (a tím i o svém vykoupení), potřebuji se modlit a prosit o upevnění víry: „Pane, sešli svého Ducha...!“ Že Bůh mou modlitbu opravdu vyslyšel, si ověřím tím, že někoho oslovím a řeknu mu o Ježíšovi.

 

A pokud si myslím, že to nemá smysl, potřebuji se kát za svou pýchu. Protože v podstatě si tím myslím, že obrácení je otázkou mé výřečnosti, schopnosti sdělovat nějakou pravdu, přesvědčovat. A když mi to nejde, tak proč se usilovat? Ale pravda je taková, že mé slovo skutečně nemá smysl, zatímco mé slovo spojené s vírou v Boží moc může „hory přenášet“ (srov. Mt 19,20).

 

Víš, jak jinak by vypadala naše biřmování, naše první svaté přijímání, naše svatby, ba i mnohé mše svaté, kdyby tyto svátosti přijímali lidé, kteří se setkali s Ježíšem a žijí s ním? To by v podstatě měla být první podmínka, aby se tyto svátosti mohli přijímat. Samozřejmě, jinak budu nabízet setkání s Ježíšem malým dětem, jinak dospívajícím a jinak mladým, kteří chtějí uzavřít církevní sňatek. Všichni  však potřebují pro svou věčnou spásu učinit rozhodnutí: „Ano, chci žít s Ježíšem, chci ho milovat myšlením, slovy i skutky.“

 

Možná si řekneš, že to jsou jen takové řeči, které se v praxi nedají uskutečnit. Není tomu tak. Mám s tím vlastní zkušenosti, mají s tím zkušenost mnozí, kteří milují Ježíše. Každý z nich řekne, že se jinak setkává s člověkem, který se rozhodl žít pro Ježíše - na takového je možné klást nároky, je možné ho doprovázet na cestě s Ježíšem; a celkem jinak se setkává s člověkem, který byl sice pokřtěný, možná je i každou neděli v kostele, ale život s Ježíšem mu je lhostejný a nemá o něj zájem. Takový sice formálně projde přípravou k přijetí nějaké svátosti, ale bez ovoce a změny života. Možná je to tím, že nikdy nedostal nabídku žít s Ježíšem. Právě pro jeho či její spásu, pro věčný život s Bohem jsme povoláni tuto nabídku znovu a znovu předkládat. Možná stokrát, tisíckrát. Nikdy nesmíme rezignovat. Protože jde o život!

 

Pomalu končí doba velikonoční. Využij následující týden k tomu, abys co nejvíce lidem pověděl o Ježíšovi, se kterým žiješ, abys jim nabídl, že i oni mohou žít s Ježíšem. Proto pros: „Pane, sešli svého Ducha...!“

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk