7. neděle velikonoční C

ROK MILOSRDENSTVÍ

7. neděle velikonoční C

 

„Milosrdní jako Otec“

 

Jaká by byla tvoje reakce, kdyby za tebou přišel některý z tvých sousedů či známých a řekl by ti: „Můžeme se spolu pomodlit?“ Anebo: „Mám s sebou Písmo svaté; přečtěme si pár veršů a popovídejme si o tom.“ Anebo: „Dávám dohromady partu sousedů na modlitbu růžence. Přijď, zvu tě.“ Prosím tě, odpověz si na tuto otázku velmi upřímně. Před sebou i před Bohem.

 

Nedávno mi jedna paní říkala, jak lidé před ní po jednom takovém pokusu zavírají dveře. Samozřejmě, všichni jsou katolíci…

 

Ovocem slavení Velikonoc a následně doby velikonoční má být prohloubená víra a život podle ní. K tomu patří i sdílení své víry v malé skupině, abychom tak nebyli anonymními křesťany, kteří jsou věřícími jen v kostele. Výše uvedené nabídky jsou jen malou ukázkou toho, co by se v našich farnostech mělo běžně dít.

 

Nyní si to obraťme. Představ si sebe, že jdeš za svými sousedy a známými s nabídkou: „Můžeme se spolu pomodlit?“ Anebo: „Mám s sebou Písmo svaté; přečtěme si pár veršů a popovídejme si o tom.“ Anebo: „Dávám dohromady partu sousedů na modlitbu růžence. Přijď, zvu tě.“ Co při takové návštěvě cítíš? Buď k sobě upřímný. Asi je to pro tebe nepředstavitelné a už předem máš mnoho výmluv, proč to nemůžeš udělat.

 

Ruku na srdce, s podobnou nabídkou máme problém přijít i za nejbližšími příbuznými. Uspokojili jsme se s nějakou úrovní prožívání víry, zpravidla velmi osobní a individuální, a vše ostatní pokládáme v lepším případě za přehnané, v horším za fanatismus. A pak se divíme, že se kostely vyprazdňují, že naše děti žijí bez Boha…

 

Možná si řekneš, že co to od tebe chci. Vždyť to nechtějí ani kněží. Nanejvýš řeknou nějaké všeobecné věty o tom, že máme být svědky ve svém prostředí. K tomu patří upřímný zájem o lidi, sousedská pomoc, nevyvolávání sporů… Neříkám, že je to život bez hříchu a bez provinění. Ale jako věřící víš, co s tím – lítost, pokání, smíření, odprosení, náhrada škody, je-li třeba, svátost smíření. Pokud ovšem celé měsíce chodíš na mši svatou, aniž bys přijímal eucharistií, jaké je to svědectví života? Aha, že znáš takové, co jsou denně v kostele, ale jsou horší než ti, kdo tam nechodí? Určitě jsou i takoví lidé. Ale je přenechej Bohu. Ty se podívej na sebe a na svoje svědectví.

 

A když už budeš svědčit životem, pak je zapotřebí přejít také ke svědectví slovem. Kolik lidí by dnes žilo jinak, kdybychom jim dokázali zvěstovat nejradostnější zvěst celých lidských dějin – Ježíš Kristus, Syn Boží, se stal člověkem, vzal na sebe naše hříchy, zemřel za nás, no třetího dne vstal z mrtvých. A žije s námi! Mnozí katolíci to sice vědí, ale tyto pravdy nemají žádný vliv na jejich život, neboť kolem sebe vidí mnoho jiných katolíků, kteří žijí jakoby Ježíš zůstal v hrobě. A myslí si, že tak je to správné, že to je křesťanství. Musíme to změnit!!!

 

Projevuje se Ježíšovo zmrtvýchvstání a jeho přítomnost ve tvém smýšlení, mluvení i jednání? Začínající týden využij ke zpytování svědomí v tomto směru a k modlitbě k Duchu svatému, aby změnil v tobě to, co ve tvém životě není Boží. A pros ho i o vedení, aby tě přivedl k lidem, kterým budeš moci zvěstovat Zmrtvýchvstalého.

 

Že co má tento text společného s Rokem milosrdenství? Všechno! Vždyť největší milosrdenství, které můžeš někomu projevit, je přivést ho k setkání se živým Ježíšem. Nabídneš mu tím odpuštění hříchů a nový život...

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk