Slavnost Ježíše Krista Krále B

ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA

Slavnost Ježíše Krista Krále B

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

Už dva tisíce let církev žije ve zvláštním paradoxu. Na jedné straně se raduje z Ježíšova vítězství, z nastolení jeho království, oslavuje Krista coby Krále, vládce všehomíra; na druhé straně vyznává, že na příchod jeho království a plné panování stále teprve čeká. I se radujeme, i trpíme. I slavíme, i čekáme na definitivní oslavu. Někdy je to vyčerpávající a únavné, neboť tak rádi bychom měli věci už definitivně vyřešené. Je pro nás přirozené těšit se a radovat, když nějakou práci dobře ukončíme. Zdá se však, že Boží království je něco, co budeme definitivně vnímat, prožívat a oslavovat až ve chvíli své smrti nebo ve chvíli Ježíšova druhého příchodu.

Je to něco, co je údělem i každého věřícího, nejenom církve jako takové. Někdy prožíváme jakoby záblesky nebe, Boží přítomnosti. Třeba včera: už několik dnů jsem vnímal, že chci jít ke zpovědi. No přestože jsem se několikrát posadil s touhou dobře se připravit, nebyl jsem schopen soustředit se a zpytovat svědomí. Bůh však viděl mou touhu, a když jsem nečekaně potkal známého kněze, bez váhání jsem ho poprosil o svátost smíření, ačkoli jsem věděl, že formálně nejsem připraven. Byla z toho krásná zpověď, když jsem vnímal, jakoby sám Bůh přede mnou odhaloval má selhání posledních týdnů a daroval mi odpuštění. Když jsem se potom snažil soustředit na modlitbu, kterou jsem dostal jako skutek pokání, už to nešlo. Znovu jakoby tma, přemáhaná úsilím zůstat srdcem při Bohu.

Jiný zážitek posledních dnů. Velice jsme si s manželkou přáli, aby náš soused, už starší člověk, šel ke zpovědi po mnoha letech. Ve středu se tak stalo. Oba jsme s radostí vnímali, jakoby už začal Svatý rok milosrdenství. A dnes, když mám psát tento text, v srdci najednou žádná radost, jenom únava a skoro až nechuť napsat coby jeden řádek.

Žijeme ve stavu i-i. I trpíme, i se radujeme. I prožíváme život s Ježíšem, Bůh nám je nablízku, i čekáme na jeho druhý příchod. I oslavujeme Krista jako krále, i jej vnímáme jako pokorného a potupeného na kříži. Je to paradox, no není to protimluv. Žijeme v čase, no mnohé se „děje“ mimo čas, mimo náš viditelný svět. Boží režie nikdy neselže. Proto umíme plakat s plačícími, ale také se radovat s radujícími. Proto dovedeme trpět nouzi, a dovedeme mít i hojnost. Nic nás neodloučí od Boží lásky v Kristu Ježíši.

Přesně za rok bude končit Svatý rok milosrdenství. Svatý otec napsal, že to bude den vděčnosti Nejsvětější Trojici za to, „že nám darovala tak mimořádný čas milosti“ (MV 5). Do té doby ještě prožijeme mnohé i-i. Světlo i tmu. No ve štěstí i neštěstí, ve zdraví i v nemoci neustále trénujeme svou schopnost slyšet, vnímat a vidět Boha a být mu vděční, aby takto za rok s námi děkovali mnozí kolem nás, kteří dnes na Boha nemají ani pomyšlení...

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk