29. neděle v mezidobí B

29. neděle v mezidobí B

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

Včera jsem si náhodou na nádraží vyslechl telefonát nějakého muže. Někomu velmi zdůrazňoval, aby se nejprve zeptal, co za to, a teprve pak se zajímal o práci. Řekneme, že je to prozíravý a rozumný přístup. Proč by měl někdo něco dělat zadarmo, bez jistoty zisku?

„Mezi vámi tomu tak nebude…“ Ježíš obrací naruby „rozumné“ postupy světa a mluví o službě. Dokonce o takové, která nás může připravit o život – stejně, jako připravila o život jeho. Ježíš z pohledu světa nejednal rozumně. Dal se zcela k dispozici lidem. Písmo praví, že se „zřekl sám sebe“. Ovšem slovo kenosis (Flp 2,7) znamená něco ještě hlubšího. Ježíš se „zbavil sebe“, stal se jakoby „nic“. Jakoby se dal zcela k dispozici: „Dělejte se mnou, co chcete.“ Přitom dokud byl na zemi jako člověk, ještě se mohl „bránit“ a jeho darování se jakoby nebylo úplné, protože musel přece spát, odpočívat… Když se ale Ježíš stal eucharistií, tak jeho darování se dosáhlo dokonalost – vydal se nám zcela do rukou. Nám hříšníkům, nám zlým lidem.

Když přijímáme eucharistii, tak tím přijímáme povolání následovat Krista včetně „bytím nic“, včetně „zřeknutí se sebe“. Při těchto slovech si uvědomuji, jak velmi to odporuje naší lidské přirozenosti – té deformované prvotním hříchem, kterou nazýváme starý člověk. Starý člověk chce ze všeho něco mít, nový člověk chce mít „jen“ Krista, být s ním a být druhým Kristem…

Velká slova, která potřebujeme přetavit do každodenní služby.

Svatý Augustin v knize O městě Božím napsal tato slova: „Pravou obětí je každý čin, který konáme, abychom se spojili ve svatém společenství s Bohem, to jest čin směřující k tomu nejvyššímu dobru, jímž můžeme být skutečně blažení. Takže dokonce ani milosrdenství, kterým pomáháme člověku, není obětí, neděje-li se pro Boha.“

Tato slova nás mohou zaskočit, když si uvědomíme, kolik našich dobrých skutků může být bezcenných, nejsou-li primárně zaměřeny na Boha. Ať nás to však nevede k malomyslnosti či sebelítosti, ale k odhodlání měnit své smýšlení a jednat s větším vědomím. Například vždycky ráno si vzbuzovat úmysl, že všechny své povinnosti chci plnit s Bohem a pro něho. A prosit o vedení Duchem svatým, abychom to, co je mimo naše povinnosti, uměli dát Bohu aktualizovaným úmyslem dřív, než to začneme dělat. Taky je zapotřebí prosit Boha o dar rozlišování, zdali to, co se po nás vyžaduje anebo co vnímáme v dané chvíli jako potřebné, je i v Božích očích skutečně potřebné. Předejdeme tím mnoha situacím, kdy sice budeme konat dobro, ale jen „svoje“; kdy sice budeme milovat, ale často ne tak, jak to daný člověk v dané situaci potřebuje…

Postoj služby, zřeknutí se sebe nemůže být dílem jenom lidským. Starý člověk se tomu totiž vehementně brání – často úspěšně. Proto se modlím, „aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží“ (Ef 3,16-19).

PS. Pokud se ti tento text zdá těžší pro pochopení, tak si odnes z něho toto: Ať děláš cokoli – a to cokoli myslím doslova, včetně každého výdechu a nádechu, ať je při všem s tebou Ježíš. Co nemůžeš dělat s Ježíšem, to odmítni.

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk