31. neděle v mezidobí A
31. neděle v mezidobí A
„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy.“ (Kol 2,7)
Tento text bude možná bolavý, ale doufám, že i plný Božího pokoje podle slov dnešního žalmu: „Opatruj, Pane, mou duši ve svém pokoji!“
Kdykoli totiž čtu texty o výtkách proroků starozákonním kněžím a Ježíšových výtkách farizeům a zákoníkům, napadají mě mnohé situace ze života dnešních kněží. Nemám na mysli jejich osobní selhání a pády, protože je jasné, že kněží jsou přesně takoví hříšníci jako my ostatní. Ale myslím na neschopnost některých kněží vést lidi po Boží cestě. Naučili se pastoraci „o prvním pátku“, umí vysluhovat svátosti, případně ještě dělat nějakou charitu, každý podle osobních darů a schopností. Je to perfektní práce a zaslouží si pochvalu a uznání. Ale na druhou stranu je to žalostně málo. Jak toužebně čekám – již mnoho let – že v ohláškách bude něco takovéhoto: „Přijďte, budu vás učit modlit se. Přijďte, budeme spolu číst Písmo svaté. Přijďte, budeme společně připravovat slavení nedělní liturgie…“ Proč jsem to ještě nikdy neslyšel? Protože většina kněží to neumí dělat. Zůstali na úrovni neosobní pastorace. A pořádat farní poutě je mnohem jednodušší a možná i vděčnější…
Problém je však i na druhé straně. Kolikrát jsem už slyšel, když například kněz zkoušel více oslovit biřmovance: „Co vymýšlí? Když dosud stačilo toto, proč chce najednou víc?“ V lidech se ztratil zájem o „něco víc“, jelikož si myslí, že když chodí v neděli do kostela a každý měsíc ke zpovědi, že to stačí. Ale to je jen minimum toho, co má být náplní života křesťana. Kde je jeho zodpovědnost za konkrétní část života církve? Zná svou roli a místo v církevním společenství? A tak, když přijde do farnosti kněz, který chce něco víc, velmi rychle narazí na bariéru (pod)průměrnosti a nezájmu. A máme z toho začarovaný kruh.
Kněží se z něho dostávají nejednou tím, že ve farnosti dělají jen nezbytný servis a realizují se jinde – možná v předchozí farnosti, možná v nějakém společenství. A laici, kteří chtějí něco víc, zase chodí či jezdí na setkání mimo farnost, jezdí si dobíjet energii na konference a chvály…
Prosím, nechápejte mě špatně, to všechno je dobré, je to taky Boží dar, ale problém je v tom, že jako celek křesťanství u nás upadá, protože těch, kdo nemají zájem o Boží věci, je čím dál víc. A je stále méně těch, kdo nabízejí možnost učit se poznávat a milovat Boha.
Proto jsou dnešní texty příležitostí k zpytování svědomí – pro kněze i laiky. Kněží: „Nerezignoval jsem a neúnavně nabízím lidem možnost učit se modlit, učit se poznávat Písmo, nabízím možnost aktivně připravovat liturgii? A pokud nevím, co s lidmi, mám odvahu si to přiznat a hledat někoho, kdo by mě to naučil?“ Laici: „Projevuji zájem jet na hlubinu v modlitbě, v poznání Písma a učení církve? Znám, přijal jsem a zodpovědně vykonávám svou službu v místní církvi? Jsem přítel našeho kněze, dokážu jej povzbudit, ale i napomenout?“
Když jsem se modlitbou a četbou Písma připravoval na psaní tohoto textu, měl jsem obavy, že bude ve mně něco jako hněv či pocit bezmocnosti. Ale teď, když jsem ho dopsal, prožívám v sobě hluboký pokoj. Aleluja!
PS. Kdo bude chtít, cestu k lidem, schopným formovat druhé, si najde.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk
