4. neděle postní C
ROK MILOSRDENSTVÍ
4. neděle postní C
„Milosrdní jako Otec“
„Obrácení [metanoia, změna smýšlení] není výsledkem dobrých předsevzetí, je to první krok lásky: „Hlas mého milého! Hle, právě přichází!“ (Pís 2,8). Takovouto větu jsem našel ve třetím listě zasvěceným Kontemplujte, který byl uveřejněn těsně před koncem Roku zasvěceného života. A přišla mi na mysl při čtení dnešních liturgických textů.
„Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu“ (Joz 5,9a). Bůh učinil první krok.
„Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista“ (2 Kor 5,17-18). Bůh učinil první krok.
„Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ (Lk 15,20). Také zde otec jakožto obraz Boha učinil první, nejdůležitější krok k obrácení syna. Neboť ten se vracel kvůli tomu, že pociťoval hlad; ne proto, že toužil po smíření s otcem. Nevíme, jak reagoval na projevené milosrdenství a lásku, ale snad neměl tak tvrdé srdce, že by odmítl vrácenou důstojnost…
„Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu“ (Lk 15,28). Také zde otec učinil první krok, aby se i jeho starší syn mohl vrátit domů. Ani u něho nevíme, jak to dopadlo, zda přijal nabídku otcovy lásky…
Všechny zmiňované citáty představují ovšem výzvu a otázku. Jak já vnímám Otcovu vstřícnost a projevy lásky, které mě mají přivést domů, k obrácení, ke změně smýšlení? Určitě se totiž i ty nejednou setkáváš s názorem, že nejdříve se člověk musí změnit, a teprve pak má jít ke zpovědi. A jelikož se to lidem takto nedaří, jdou ke zpovědi jen tehdy, když „musí“: o Velikonocích, o Vánocích, případně když někdo v rodině zemře… Pokud by však přijali pravdu dnešních čtení, že obrácení je odpovědí na Boží lásku, jejich život by se mohl odvíjet celkem jinak. Jít ke zpovědi je pro pokřtěného prvním krokem po zážitku Boží lásky. Úsilí o změnu následuje pak. A téměř vždycky je úspěšné, protože je to změna z lásky, nikoli z přikázání či ze strachu…
Vidím kolem sebe mnoho křesťanů, kteří nechtějí jít ke zpovědi příliš brzy před svátky. „Co když zhřeším a budu muset jít znovu?“ To je smýšlení staršího syna, který sice nikdy nepřestoupil otcovo přikázání, ale ani jej nemiloval. Milující člověk jde ke zpovědi vždy, když si uvědomí těžký hřích. A často i tehdy, když má jen lehké hříchy, neboť touží po svátostném objetí milosrdného Otce.
Jak ty odpovíš na to, že ti Otec vychází vstříc? Jak zareaguješ na pravdu, že už jsi novým stvořením a už jen potřebuješ udržovat řád ve své duši? Byl jsi už u zpovědi před Velikonocemi? Z lásky, anebo kvůli přikázání?
„„Hlas mého milého! Hle, právě přichází!“ (Pís 2,8). Bůh je vždy první v lásce. V milosrdenství. Zkus s ním v tom závodit. Ačkoli nikdy nebudeš v lásce a milosrdenství lepší než on, ale taková závod úplně změní tvůj život…
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk
