2. neděle adventní C

2. neděle adventní C

„Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu… Ale Kristus z mrtvých vstal“ (1 Kor 15,17ab. 20a).

Izrael si zkomplikoval život. Bůh jim cestou z Egypta vše jasně nastínil, ukázal, no oni se postupně vydali vlastní cestou: „Copak jsme děti, abychom stále poslouchali?“ Jejich odklon z Boží cesty měl nedozírné následky – zničení chrámu i Jeruzaléma, zajetí, trýzeň, nářek… A přitom všechno mohlo být tak snadné – kdyby vložili srdce do svých obřadů, do přinášených obětí, do vztahů s lidmi…

Tyto myšlenky se mi vyrojily v hlavě při čtení dnešních liturgických textů. Jednoduchost života – pro toho, kdo žije s Pánem. Poněvadž když prorok Baruch nejdříve ohlašoval a později napsal svou výzvu: „Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy… Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného“ (Bar 5,1-2), navenek to vskutku nebyl čas radosti a jásotu. Vlastně byl – pro ty, kdo uvěřili Hospodinovu slovu, že přivede zpět sionské zajatce (srov. Ž 126). Tito se nemohli radovat z okolností, v nichž žili, ale za stejných okolností se mohli radovat, neboť Pán na ně nezapomněl, slíbil vykoupení, záchranu.

A totéž se týká i nás. Možná je v našich časech příliš toho, co nám způsobuje bolest – ať už při pohledu na politiku, ideologie či nepokoje, nebo na to, co dělají někteří lidé v církvi; avšak i v bolesti a nářku nad hříchem – vlastním i jiných – můžeme žít v jásotu a radosti, protože Bůh přišel a zůstal s námi.

A v tom je ta jednoduchost, kterou můžeme žít – Bůh je se mnou a ať se děje cokoli, děje se jeho vůle, přichází jeho království. On velmi dobře ví, k čemu mi bude nemoc, kterou právě snáším, k čemu mi bude vztah, v němž právě trpím, k čemu mi bude selhání, z něhož se potřebuji co nejrychleji vyzpovídat… Pokud v to nevěřím, tak se zapletu v sobě samém a neuvidím přicházet Boží slávu právě v té situaci, v jaké jsem.

Advent je doba, kdy potřebuji otevřít oči a vidět „za“. Vidět přicházet Ježíše – ne pouze jako Dítě v jeslích, ale jako Pána svého srdce a zároveň jako Pána, který přijde soudit živé i mrtvé. Jestliže ho vidím takto, nemusím se ničeho bát, vždyť „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,31b).

A současně potřebujeme oči zavřít, aby nás nabídka světa, těla i ďábla nesvedla. Zavřít oči a zaměřit své nitro na přítomnost živého Pána. Vždyť slíbil, že bude s námi po všechny dny života.

Život může být tak prostý, radostný a pokojný. Všimni si, jak Lukáš cituje proroka Izaiáše. Vyrovnat stezky je našim úkolem. Zasypat údolí, snížit kopce a hory, narovnat křivé a uhladit hrbolaté cesty je rozkaz Boží (Lk 3,4-5). Vyrovnat svou stezku, když opustím hřích a přilnu k Bohu (možná stokrát denně). O ostatní se postará Bůh svým rozkazem.

Přijď, Pane Ježíši.

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk