27. neděle v mezidobí B
ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
27. neděle v mezidobí B
„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)
Před pár dny jsem cestoval vlakem. Typická situace - většina lidí se dívá do počítače anebo si hraje s mobilem. Přestože jsem byl téměř v plném voze, v podstatě jsem byl sám. Kromě jednoho člověka - seděl oproti mně. Mám ve zvyku při delší cestě spolucestující oslovit - tedy pokud už nemají na uších sluchadla. Tento neměl. Tak jsme si s přestávkami povídali téměř dvě hodiny, dokud nevystoupil. Nebyl jsem sám a velice mě to potěšilo. To, že byl věřící a na ubytovně měl Bibli, kterou pravidelně čte, jsem pokládal za takový Boží bonus.
Možná by na tom nebylo nic mimořádného, ale ten chlap byl stavební dělník, Rom, který žije v osadě. A umí si najít čas pro svou víru a pro Boha!
Byl jsem Bohu velmi vděčný, že mě na té cestě nenechal samotného a že mi dal takového spolucestujícího. Tak, jako nám dává lidi na každý den našeho života! Vždyť „není dobré, že člověk je sám“.
Jistě, tato slova vztahujeme téměř výhradně na manželství a je to tak správné. Potřebujeme však neustále prožívat vztahy s lidmi na různých úrovních. Některé na velmi intimní a blízké úrovni (jako je manželství), jiné možná jakoby jednorázově, jako bylo moje cestování. Dokud se tento text dostane k čtenářům, budu už zase sedět ve vlaku a před sebou budu mít pětihodinovou cestu. Pane, koho mi dáš jako spolucestujícího?
„Není dobré, že člověk je sám“ - při stvoření to byl problém, který musel řešit Bůh. Také dnes je to problém, který však už řešíme my ve spolupráci s Bohem. Pokud se neuzavřeme do sebe, do svých her, filmů, se sluchadly na uších.
Tento problém neustále řešíme i v církvi. Biskupská synoda o rodině, která dnes začíná, je projevem starostlivosti církve o každého člověka, aby nebyl sám. Potřebujeme si obnovovat víru v tom, že církev je Kristovo tajemné tělo, kde jsme navzájem propojeni a nikdo není ponechán sám sobě. Ale kromě obnovení víry potřebujeme každý den podle této víry jednat. Aby lidé, s nimiž žijeme, cestujeme, které potkáváme, mohli díky našemu zájmu o ně zakusit, že existuje někdo, kdo se o ně upřímně zajímá. Nebudeme-li toto dělat, žádný Svatý rok milosrdenství nám nepomůže být blíže k Bohu - jestliže se totiž nejdříve nepřiblížíme k lidem, kterým pomůžeme prožívat to, co prožíváme s Ježíšem my.
Je tvůj život s Ježíšem tak krásný a přitažlivý, že chceš, aby podobně žili také jiní lidé?
