11. neděle v mezidobí B
ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
11. neděle v mezidobí B
„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)
Milovaný Bože, jak těžko se mi „předělává“ mé zamyšlení. Když dnes svatý Pavel říká, že se mám usilovat o to, abych se líbil Bohu, tak to v prvním okamžiku pokládám za nesplnitelný úkol. Jak se ti zrovna já mohu líbit? Vím však, že se nedíváš na vzhled, ale na srdce. Kdybys však nebyl Bohem, tak bych ti řekl, že kdybys věděl, co všechno jsem už v životě zpackal , tak by ses nikdy nechtěl se mnou kamarádit. No ty jsi Bůh a víš o tom všem. A přesto (či možná právě proto) se chceš se mnou kamarádit a říkáš mi, že se ti líbím. (Kdysi jsem si myslel, že jednou se ti budu snad líbit, ale ty mě ujišťuješ, že se ti líbím tady a teď.) No přijímám to jen ve víře na základě toho, co vím o tobě z Písma svatého. Kdybych se měl řídit podle svých pocitů, tak se nejednou zahrabu pod černou zem, abys nemusel trpět při pohledu na mě...
Ty jsi však úžasný. Když si vzpomenu na některé události z mého života, vidím, jak si proměňoval mé smýšlení a zejména můj pohled na tebe. Už nejsi pro mě perfekcionistický Bůh, který vyžaduje dokonalost i ode mě, ale jsi Bůh, kterého mohu milovat, protože i ty miluješ mne. Dokonce se nemusím bát ani selhání, protože jsi mě naučil kdykoliv přijít k tobě s vyznáním svých chyb a s lítostí, přičemž tvůj Duch ve mně vždy a znovu obnovuje důvěru, že mi odpouštíš a vineš k sobě.
Když jsem dnes brzo ráno kráčel po ulici, řekl jsi mi, že se ti líbím. Má první reakce byla a možná ještě dlouho bude taková jako vždycky doposud - „Co se ti zrovna na mně může líbit? Nemohu tomu věřit“. No procházel jsem zrovna kolem kostela a ty, přítomný v eucharistii, jsi mě přesvědčil, že se ti líbím ne pro své dobré skutky či perfektní život, ale pro srdce, které tě touží milovat. Líbím se ti, neboť si do mě vložil svůj život a chceš, abych ho žil. Změnil si mě ze starého člověka, který otročil hříchu, na nového, který žije naplněn Ježíšem a vedený tvým Duchem.
Není to něco, co si uvědomuji každou chvíli, ale zdali pak Ježíš neřekl právě proto podobenství o semínku, které klíčí a roste, aniž by o tom rolník věděl? I ve mně je takové semínko, ba spíše bych řekl, že je to nyní už něco většího, rostlina, keř, který pomalu přináší ovoce. Právě paměť mi umožňuje vnímat to a vidět tvé dílo ve mně. Jistě, někdy to pokazím, ale obdivuji tvou dobrotu a trpělivost, s jakou napravuješ všechno, co se mi nepodaří, a ujišťuješ mě, že se ti líbím...
Milovaný, zdá se mi, že mnoho z tvých dětí má hrozně zdeformovaný obraz o tobě. Možná takový, jaký jsem měl já - že musím být perfektní a pak se ti budu líbit, pak mě budeš mít rád. Jak jim mohu pomoct vidět tě v jiném světle, vidět tě jako starostlivého, něžného, laskavého právě k slabému, zraněnému, bolavému člověku? Jak možná plačícího nad našimi selháními? Jako pospíchajícího nám pomáhat?
Nejsme však jako ten král v pohádce, kterému chtěli sluhové pomoct na schodech, ale on volal: „Já sám, já sám!“?
Můj vzácný, krásný a dobrý Bože, nechci žádné „já sám“. Vždy s tebou! Naplníš tuto moji touhu? Naplníš mou touhu zjevovat lidem tvou dobrotu a dobrotivost? Vím, že to uděláš - každý den tak, aby se semínko tvého života ve mně rozvíjelo do krásy a plodnosti... Nemusím to pozorovat, jen ať je výsledek hodný tebe!
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk
