13. neděle v mezidobí C
13. neděle v mezidobí C
„Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu… Ale Kristus z mrtvých vstal“ (1 Kor 15,17ab. 20a)
Slovo učedník je nám sice známé, ale jsem přesvědčen, že většina věřících nemá tušení, co to slovo v praxi znamená. Mnozí totiž žijí svou víru tak, jak se kdysi v dětství naučili (vlastně tehdy jsme byli učedníky svých rodičů), a možná jsou přesvědčeni, že to úplně stačí.
Učedník je člověk, který uvěřil, že Ježíš za něho zemřel a vstal z mrtvých, že žije a má moc naplnit jeho život tak, že ten život bude trvat věčně. Jelikož tomu uvěřil, má svůj zrak neustále zaměřen na živého Krista a usiluje žít podle jeho příkladu a i požadavků.
Přiznejme si, že mnohem více než toto žijeme podle předpisů a přikázání. To není špatné, ale je to nedostatečné. Víme totiž, že Desatero je vepsáno do srdce každého člověka. Tedy i pohan, člověk nevěřící, může do nějaké míry žít podle Desatera. Křesťan se má od něho odlišovat ne tím, že chodí do kostela a ke svátostem (což je taky skvělé), ale tím, že žije jako Kristus. Abych tak mohl žít, musím Krista neustále poznávat (skrze Písmo a učení církve), komunikovat s ním (k tomu je modlitba), být jim naplněn (k tomu „slouží“ kromě jiného zejména svátosti), a své úsilí být učedníkem konkretizovat ve službě (i k tomu slouží společenství). Pokud o to usiluji a prosím o vedení Ježíšovým Duchem, žiji jako učedník. Opustil jsem vše (jako Elizeus z Abelmehuly, když jej povolal Eliáš), Ježíš se pro mě stal jediným dobrem (viz odpověď k žalmu), přestal jsem plnit žádosti těla, neboť žiji duchovně (srov. Gal 5,16) a na hříchy nemám čas ani chuť. Poslouchám jediného pána a tím je Pán.
Všimni si v dnešním evangeliu jednu věc – podmínky učednictví stanovuje Bůh, ne člověk. Nemůžeš být učedníkem, když je pro tebe něco důležitějšího či někdo důležitější než Ježíš. To neznamená, že nemáš žít ve světě, pracovat v něm, požívat jeho dobra, vytvářet vztahy. Ale znamená to, že všechno, co je v tomto světě, používáš, děláš, prožíváš s očima upřenýma na Ježíše. Mně osobně při rozhodování, co z tohoto světa mohu a co nemohu používat nebo dělat, pomáhá Pavlův výrok: ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit (1 Kor 6,12; srov. také 10,23).
Pokud se na cestu učednictví vydáš, zakusíš jednu věc – tato cesta nesmírně osvobozuje. Na ní člověk přestává být závislý na tom, zdali něco má nebo nemá, jak se na něho dívají lidé, zdali je úspěšný nebo neúspěšný. Jediným měřítkem jeho „úspěchu“ je Ježíšova radost z něj jakožto učedníka.
Možná řekneš, že to není pro tebe, že tobě stačí přikázání. Věz, že nestačí a nebudeš spokojený, pokud zůstaneš jenom u nich. Poněvadž Ježíš vyhlásil blahoslavenství jako normu pro svého učedníka. Když takovým nejsi, tak se jim dnes staň. Pohlédni na svůj život, zřekni se všeho, co ti neprospívá, co tě zotročuje, a vejdi do Ježíšovy školy. Neumíš-li si rady, najdi někoho ve farnosti, o kom si myslíš, že žije s Ježíšem, a oslov jej s prosbou, aby tě tomu naučil.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze https://dcza.sk
