25. neděle v mezidobí B
ROK ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
25. neděle v mezidobí B
„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)
„Mě si vybral jako prvního!“ „Ovšem, ale mně řekl, že budu první!“ „Kluci, to je hezké, ale já jsem jeho miláček!“ „No, nevyskakujte tolik, mně nejvíce důvěřuje, svěřil mi naše společné peníze.“ „Ale mně řekl, že jsem pravý Izraelita, ve kterém není lsti!“ „Pánové, ale já jsem jeho bratranec!“
Dokázal bys přiřadit k těmto větám jména Ježíšových učedníků? Tito budoucí světci smýšleli jako obyčejní lidé. Jako ty nebo já. Chtít být větší, důležitější, první, vyznamenán, povýšen... Tato touha je někde v nás hluboce zakořeněna. A je to dobrá touha, jenom ji potřebujeme zvládat a usměrňovat. Pamatuješ, co odpověděl svatý Tomáš Akvinský na Ježíšovo uznání, že velmi dobře o něm psal, i otázku, že co za to chce? „Tebe, jen tebe, Ježíši!“ A co napsal svatý Pavel? „A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista“ (Flp 3,8).
„Jdi a jednej také tak! (Lk 10,37). Postav Ježíše na první místo a nedívej se, zdali jsi druhý, třetí, tisící, milióntý... To není důležité. Důležité je mít Ježíše na prvním místě. Ne Ježíše imaginárního, ale přítomného v člověku, s nimž právě jsi, na kterého myslíš, o němž mluvíš, za něhož se modlíš, za kterého se možná nechceš nebo nedokážeš modlit...
*
„O čem jste cestou rozmlouvali?“ (Mk 9,33). Tato otázka mi celý týden, jak jsi v srdci dávám dohromady myšlenky k tomuto textu, vyvolává otazníky ve svědomí. O čem si s lidmi nejčastěji povídám? Vybavila se mi přitom v mysli vzpomínka na knihu polského spisovatele Romana Brandstättera Jezus z Nazaretu. Autor, původem Žid, v ní popisuje, jak asi vypadal život v typicky židovské vesnici v Ježíšově době. Večer se na náměstí nebo u brány potkali chlapi a povídali si... o očekávaném Mesiáši. Hádali se o výkladu různých výroků Písma. A třebaže mluvili o hospodářství či obchodování, jejich rozhovor se téměř vždycky dostal k Bohu. Vím, je to „jen“ román, ale hluboce inspirativní.
O čem nejraději rozmlouvám? O počasí, sportu, politice, vaření, seriálech...? Na tom není nic špatného (jsou-li to rozhovory v pravdě a ve vzájemné úctě), jenom ať vždycky skončí u milovaného a milujícího Boha. Jinak totiž skončí v beznaději a prázdnotě světa, ve kterém žijeme.
Bůh je v našem světě přítomný, živý. Naše smýšlení, mluvení i jednání ho má zviditelnit. Komu dnes takto zjevíš Ježíše?
